Fejetony

Jen málokteré místo v mém okolí je tak spjato s mým dětstvím, jako Březová bouda. Fotbalový plácek nedaleko vrcholu Holedné, (skoro) nejvyššího kopce široko daleko. Nevím, kdo kdysi dávno (pro mladší čtenáře, bylo to v dobách, kdy černé uhlí bylo ještě hnědé) srovnal...

Je lidskou přirozeností zaznamenávat své příběhy. Od nepaměti naši předci kreslili příběhy a lovecké historky hlinkou na zdi jeskyní, vysekávali je do kamene, Indiáni zdobili stěny svých tee-pee celými seriály, o kterých si v záři ohně za dlouhých večerů vyprávěli. O...

Vždycky jsem toužil po tom, prohánět se po dálnicích v silném fáru, nejlépe v tom s koníkem na kapotě. A protože sny se občas plní, jednoho krásného letního dne se mi splnil i tento. Ještě ráno vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že dnes bude ten den D. Stejně jako každý...

O válce čteme jen v novinách (nebo na internetu) a vídáme ji jen v televizi či na barevných snímcích v časopisech. Je to pro nás cosi vzdáleného, víceméně abstraktního. Většinou se nás to nedotýká. Ale i u nás byly války, nevyhnula se nám ani ta úplně největší, druhá...

Že je naše pejska chytrá jak opička, to jsme věděli. Ale že se intenzívně učí naši řeč, to pro nás bylo určitým překvapením. Každým dne přibývají slovíčka, jejichž významu perfektně rozumí. Postel, bašta, miska, hračka, balónek, kočička, Nelinka (to je psí kamarádka,...

Chodil jsem do základní školy a naučil se v ní i psát, opravdu. V první třídě jsme měli dokonce i krasopis. Bylo to pro mne utrpení, ale absolvoval jsem ho, jen s jediným zaškobrtnutím. To když jsem si při písemce nemohl vzpomenout, jak se píše velké psací ypsilon....

"Tam nezaparkujeme," pronesl jsem temně, když jsme jeli přecpanými městskými ulicemi nakupovat do centra vánoční stromeček. "Včera jsem tady kroužil hodinu a neuvolnilo se za celou dobu ani místečko. Nakonec jsem parkoval o tři boky dál..." "Zaparkujeme..." pronesla s...

Jednoduché slovíčko, a přece je pro tolik lidí tak obtížně vyslovitelné. Pro mnohé je dokonce nevyslovitelné. A než by je vypustili nahlas z úst, obcházejí je mnoha jinými zbytečnými a prázdnými slovy, která ovšem to jedno slůvko nahradit nemohou. "Šestnáct osmdesát,"...

Jestlipak víte, co, anebo spíše, kdo je to dacan? Já si tím až do nedávna taky nebyl moc jist, nicméně teď už to vím poměrně přesně. S jedním jsem se totiž seznámil. Je to člověk mužského pohlaví, asi metr osmdesát vysoký, rozložitých ramen, s krátce přistřiženými...

Že na světě bude občas něco jinak, než jak to vypadá na první pohled, jsem začal přicházet už jako tříletý mrňous. To když jsem si empiricky ověřil, že rozpálená žehlička vypadá úplně stejně jako žehlička studená. Přestože to musel být velmi intenzivní zážitek a...

Autorem knihy je Antonín Dolulal, přečetl jsem si na přebalu jedné knížky. Zarazil jsem se a přečetl to jméno znovu, myslel jsem, že jsem se nepřehlédl. Ne, nepřehlédl. Pán se opravdu jmenuje Dolulal. Samozřejmě mi okamžitě naskočila situace při představování: "Já...

Pět minut... Pět minut nepozornosti, pět minut, kdy si člověk řekne, co se tak může stát, ale ono se něco stane. Pět minut a dosud svobodný člověk se ocitne za mřížemi. Stalo se mi. Podcenil jsem pět minut a přecenil sebe a od života venku mne oddělily mříže. Možná...

Kdepak, já bych nemohl být lupičem. Ani defraudantem nebo podvodníkem. A to ani sňatkovým. Na podvodníka sňatkového mi chybí talent a pohledná tvář, na podvodníka obyčejného kromě talentu i schopnost tvářit se nevinně, zatímco páchám alotria. Mám prostě obličej, ve...

Kdoví, kolikrát jsem to auto v uplynulých měsících na dálnici mezi Brnem a Olomoucí předjel, než jsem zaregistroval malou kresbu letadélka na zadních dveřích. Kresbička mne zaujala, a tak když jsem o dva dny později, v téměř samém místě a v tutéž ranní dobu, červenou...

Sedí tam u svého okna o půl šesté ráno, sedí tam v deset večer, sedí tam kdykoliv mezi tím. Sedí a kouká z okna ven. Babka windousačka. Kouká se na lidské hemžení v ulici, na lidi postávající u tramvajové zastávky, na popeláře rachotící popelnicemi, na auta parkující...

Sedí tam u svého okna o půl šesté ráno, sedí tam v deset večer, sedí tam kdykoliv mezi tím. Sedí a kouká z okna ven. Babka windousačka. Kouká se na lidské hemžení v ulici, na lidi postávající u tramvajové zastávky, na popeláře rachotící popelnicemi, na auta parkující...

...objevilo se jeden den ráno napsáno neumělým dětským rukopisem na nástěnce v přízemí našeho paneláku. To pro mne byla naprosto šokující informace. Ančince velmi dobře znám, je to urostlý a pohledný mladý muž. Asi osmi nebo devítiletý. A on ve svém věku ještě pořád...

Nejvíce schůzek, srazů a setkání se v Brně uskutečňuje na dvou místech. Jednak na "roli" (pro neznalé brněnské hantýrky přidávám vysvětlení, že "rola" = hlavní vlakové nádraží) a pak na "čáře" ("čára" = ulice Česká). No a právě tam jsem tuhle čekal na jednu slečnu....

"Pane, vy jste policajt?" ptají se mě dva malí kluci na sídlišti v Karviné. "Ne, já jsem zahradník. Dělám tady evidenci stromů, trávníků, záhonů a tak." "A mrtvol taky?" zeptal se ten mladší. "Mrtvol ne. Vy snad o nějaké víte?" Zneklidnilo mě to. Ostravsko je kraj...