Pět minut… Pět minut nepozornosti, pět minut, kdy si člověk řekne, co se tak může stát, ale ono se něco stane. Pět minut a dosud svobodný člověk se ocitne za mřížemi. Stalo se mi. Podcenil jsem pět minut a přecenil sebe a od života venku mne oddělily mříže.
Možná nevíte, že se brněnské vlakové nádraží na noc zamyká, že je mezi třiadvacátou hodinou večerní a pátou hodinou ranní pro veřejnost uzavřené. Prý kvůli bezdomovcům…
Nevím, myslím si, že těch pár vyhnaných bezdomovců je vysoká cena za stovky cestujících, kteří v tu dobu bloudí rozmrzele v brněnských podchodech a hledají tu jedinou správnou díru, kterou se dostanou na/z nástupiště, ale jak říkám, nevím, školy na to nemám…
A víte co, teď mne napadá, ono to možná nebude kvůli bezdomovců… Ono to bude kvůli lidem, jako jsem já. Abychom se naučili, že se věci nemají nechávat na poslední chvíli, že není dobré podceňovat ani pět minut života. Abychom se naučili vážit si každé minuty. Protože i ta krátká chvíle, těch pět minut, může stačit, aby se život změnil.
Já svých pět minut podcenil.
Vběhl jsem na nádraží těsně před třiadvacátou hodinou, chtěl jsem ještě na poslední chvíli odeslat balík kurýrní službou. Vestibul se v tu dobu ještě hemžil množstvím lidí. Cestujících, bezdomovců, nádražáků, policistů, strážníků… Pulsoval rušným životem.
Ukolébalo mne to v pozornosti. Nevěřil jsem, že by byli nádražáci schopní všechny ty lidi během krátké chvilky vystěhovat na ulici a spustit mříže.
Jenomže vyhnat lidi na ulici a spustit mříže je asi snazší než vypravit vlak včas podle jízdního řádu. A nádražáci to dokázali. Vyřízení zásilky mi netrvalo snad ani těch pět minut, ale když jsem vyšel zpět do haly, byla liduprázdná.
Ani cestující, ani bezdomovci, ani nádražáci, ani policisté, ani strážníci. Obrovský prázdný vestibul byl najednou bez špetky života, jen papírky tančily na dlaždičkách, jak je z rohu do rohu honil rozverný průvan. Rušný život byl vytlačen na ulici a od té nekompromisně oddělen mřížemi.
Stál jsem za nimi a díval se na život venku. Je to zvláštní pocit… Jednu chvíli jste součástí toho pulsujícího života venku, jeho aktivní součástí, potom se něco semele a minutu nato stojíte mimo.
Mimo ten život venku, mimo dění… A přestože možná chybíte svým blízkým, drtivé většině lidí tam venku je to úplně jedno. Byli jste tam, bylo dobře. Nejste tam, nic se neděje. Život pokračuje dál i bez vás…
Stál jsem u mříží a pochopil jsem, proč na záběrech z různých věznic má tolik vězňů prostrčené ruce skrz mříže. Chtějí se dotknout svobody…
„Vás tu zavřeli, co?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se, byla tam ta hezká slečna od přepážky kurýrní služby. „Napadlo mě, že jste to možná nestihl ven,“ usmíval se můj strážný anděl v nádražácké uniformě. „Pojďte, vyvedu vás odsud…“
Otočila se na patě a ponořila se kamsi do šera. Šel jsem za ní, veden spíše klapotem jejích střevíčků než zrakem. Provedla mne spletí chodeb a nástupišť a najednou jsme se ocitli venku.
„Tak. A jste zase na svobodě,“ usmívala se. „Dobrou noc…“ A byla pryč.
Příliš rychle. Chtěl jsem jí pořádně poděkovat, rozloučit se. Byl jsem tak rád, že jsem zase venku…
Chtěl jsem jí dát pusu. Měl jsem jí dát pusu…
Jenomže, strážní andělé se asi líbat nesmí. Nebo snad mohou?