O válce čteme jen v novinách (nebo na internetu) a vídáme ji jen v televizi či na barevných snímcích v časopisech. Je to pro nás cosi vzdáleného, víceméně abstraktního. Většinou se nás to nedotýká. Ale i u nás byly války, nevyhnula se nám ani ta úplně největší, druhá světová…
Někdy se na to zapomíná… A přestože od jejího skončení uplynula už strašná spousta let, dodnes žije nejen v paměti pamětníků, pomnících padlých vojáků a vzpomínkách příbuzných obětí z řad civilistů, ale dokonce se dají najít její stopy v terénu.
Kopce nad Jundrovem, okrajovou částí Brna, jsou zjizveny do dnešních dnů stále ještě viditelnou sítí zákopů, které brzy na jaře 1945 vybudovali Němci v očekávání ofenzívy Rudé armády. Jako malí kluci jsme si v těch zákopech hrávali, jak jinak než na vojáky. Budovali jsme bunkry v místech, kde kdysi asi byly bunkry skutečné, a neuvažovali jsme o tom, že před lety v těch zákopech stáli skuteční vojáci, čekali na skutečného nepřítele a počítali s tím, že někteří z nich skutečně zemřou. Ne jen jako… Jak jsme si hráli my… Padni, nebo nehraju! Oni umírali doopravdy, neodvolatelně.
Německé zákopy nakonec nebyly v obraně proti sovětským vojákům využity, ani na děla, umístěná nahoře na kopci Holedná už nedošlo, Rudá armáda Brno obešla a zaútočila na město od otevřeného jihu. Možná se Němci nechali obelstít, možná už se ani tak moc bránit nechtěli. Válka pro ně byla už dávno prohraná, proč umírat před jejím koncem kvůli bezvýznamnému kopci.
Útok na Jundrov začal 25. dubna 1945 v jedenáct hodin dopoledne leteckým útokem, po kterém zůstalo v obci množství nevybuchlých bomb, a následným dělostřeleckým ostřelováním. To bylo pro ten den vše, i noc byla relativně klidná, bojovalo se v jiných částech města. 26. dubna se ve 13:07 ozvala silná detonace, když ustupující Němci vyhodili do vzduchu nový jundrovský most. Říkal mi dědeček, který válku v Jundrově prožil a který bydlel jen pár set metrů od těch zákopů, že když to odpoledne šel do centra města sehnat rodině něco k jídlu, leželo v řece několik umírajících a naříkajících koní, zasažených snad při výbuchu střepinami, snad při přestřelkách Němců s rudoarmějci, útočícími v té době kolem řeky na sousední Komín. Nikdo těm koním nepomohl, nedal jim ránu z milosti. Za roky válčení umřelo tolik lidí, že na zvířata už city nezbývaly.
Do vlastního Jundrova vstoupili sovětští vojáci v 17:30. Bylo to zatím jen šest průzkumníků, ale brzy za nimi následovaly další jednotky a do večera byl Jundrov Rudou armádou zcela obsazený. Teď už vojáci nemuseli příliš bojovat, Němci mezitím utekli. I tak ale osvobozování Jundrova zaplatilo svými životy pět rudoarmějců, mají v Jundrově své hroby, chodívali jsme tam klást kytky při lampiónových průvodech.
Jundrov nebyl za druhé světové války v nejhorší palbě, neutrpěl mnoho škod, ale i on má své padlé, své hrdiny, své odbojáře, své partyzány, dokonce má i své kolaboranty a gestapáky. Asi jako každá dědina.
Ale má taky své zákopy v lese, jizvy v krajině, které i po více jak šedesáti letech tuto temnou etapu evropských dějin, kdy se tříbily charaktery a kdy měla smrt požehnané žně, připomínají.
Je fajn, že dnes si v těch zákopech hrají na vojáky už zase jen malí kluci a že padli jen proto, že na ně ti druzí křičí: „Padni nebo nehraju!“