Nikdy bych si nepomyslel, že se budu těšit, až se otevřou dveře ordinace a sestřička mne pozve dovnitř. Tuhle se mi to přihodilo.
V čekárně byl klid, každý se věnoval svým myšlenkám nebo si četl tři roky staré časopisy. Do chvíle, kdy vstoupila Dáma. Rozhlédla se a přisedla k jiné ženě, se kterou si začala okamžitě povídat. Asi známé, pomyslel jsem si, a pokusil se víc přivřít uši, protože byly docela hlučné a rušily mne.
Po nějaké chvíli paní odešla, až dodatečně jsem si uvědomil, že docela ve spěchu, a Dáma osiřela. Ne na dlouho. Přisedla si ke mně a vlomila se mi do bubliny.
„Víte, já dneska strašně špatně spala, neodcházely mi větry, musela jsem si vzít několik prášků, ale teď už je to lepší, vlastně skoro dobrý, větry už mi odcházejí, ale zase mám starosti, ale co se dá dělat, to je věkem, ale vypadám dobře, sedmdesát byste mi nehádal, že ne, no zuby a vlasy už sice nemám, ale to ostatní je dobrý, co říkáte, nevadí vám, že pořád mluvím, že ne, já byla celej život prodavačka, a musím pořád žvanit, já za to nemůžu, ale už to nějak doklepu, říkala jsem vám, že je mi sedmdesát?, mám už několik pravnoučat, nejmladší vnučce je jednatřicet a představte si, že čeká teprve první děcko, no je tohle normální, já první měla v devatenáct, kdy to chce všechno stihnout, ta dnešní mládež…“
Nevím, jestli se sestřička dívala klíčovou dírkou, ale načasovala si to skvěle. Zavolala mne dovnitř přesně v okamžiku, kdy jsem odložil knížku a chystal se tu bábu uškrtit.
Škoda.
Mohl jsem mít bobříka za dobrý skutek…