Zdál se mi před časem strašně praštěný sen.
Ocitl jsem se, nevím jak, na planetě, která byla každých devadesát minut zničena globální katastrofou. Tornáda, záplavy, požáry smetly pokaždé všechno živé. Pak se všichni probudili a měli před sebou dalších devadesát minut života, zakončených smrtí.
A znovu.
A znovu.
Spoustu těch lidí jsem znal, většina jich to brala stoicky, prostě umřeli a znovu se narodili, někdy do stejných podmínek, jindy byla situace nastavená trošku jinak.
Nepochybně mne k tomu snu inspiroval film Na hraně zítřka, na který jsem se pár dní předtím díval. Jiné to bylo v tom, že se po smrti probouzeli všichni a všichni si všechno pamatovali.
Možná by se dalo něco vymyslet, z planety uniknout, ale jak? A co vymyslet, neřku-li sestrojit, za pouhých 90 minut? Bojovat s osudem nebo prostě stoicky přijmout smrt každých devadesát minut?
Byl jsem fakt rád, že jsem se probudil ve své posteli. 🙂