Že na světě bude občas něco jinak, než jak to vypadá na první pohled, jsem začal přicházet už jako tříletý mrňous. To když jsem si empiricky ověřil, že rozpálená žehlička vypadá úplně stejně jako žehlička studená. Přestože to musel být velmi intenzivní zážitek a bolestná zkušenost, v paměti mi to neutkvělo. Znám to jen z povídání. Bohužel, mohl jsem být varován před dalšími trpkými zkušenostmi.
O čtyři roky později jsem pozoroval otce při holení a byl fascinován jeho holící pěnou. Vypadala úplně stejně jako šlehačka. Znáte ji, taková ta hustá, krásně našlehaná… Byl jsem tehdy přesvědčený, že když tak vypadá, musí jako šlehačka i chutnat. Rozhodl jsem se to ověřit. Odpoledne jsem se vplížil do koupelny a pěny si nastříkal plnou dlaň. Olízl jsem ji. Nechutnalo to vůbec jako šlehačka… Prskal jsem jako náš kocour, když se na ulici potká se sousedovic psem.
Tou dobou jsem už přece jen začal nabírat trochu rozum, a tak takovýchto zážitků pozvolna ubývalo. Snad jen ten šampón, co tak krásně voněl po jablcích, ale vůbec po nich nechutnal… Ale jak říkám, dokázal jsem se ze svých chyb poučit, a tak když jsem se o dalších osm let později poprvé holil já sám, šlehačkóznosti holící pěny jsem již nenaletěl.
Ale naletěl jsem, když jsem byl v roce 1984 poprvé volit. Byl jsem osmnáctiletý nezkušený mladík a domníval jsem se, že slovo volit má něco společného se slovy volba, výběr… Nikoliv. Chtělo se po mně jen to, abych pod dohledem uličního důvěrníka vhodil do urny připravený seznam kandidátů Národní fronty a zařadil se tak mezi 97,7 % spořádaných a poslušných spoluobčanů. Byl jsem naivní osmnáctiletý mladík, který právě ztratil svoji další iluzi.
Nebylo to však naposledy. Ještě mnohokrát se mělo ukázat, že je vše jinak. A tak moje další roky otřásly takovými životními jistotami, jako
že Fiat 600 D je auto,
že rodiče a učitelé mají vždycky pravdu,
že z vína nemůže bolet hlava,
že první sex je prima,
že nože z teleshoppingu krájí i hřebíky,
že věta mé dívky „budeme přátelé“ neznamená intenzivnější sex,
že v levných uzeninách je i maso,
že když mě ředitel firmy plácá po rameni a říká, že je to dobrý, neznamená to, že mě za týden nevyhodí z práce,
že úředníci a pošťáci jsou pro lidi,
že ten usměvavý pán z plakátů to myslí opravdu upřímně
a spoustu dalších…
Ale já se učím… S každým ztraceným ideálem jsem zase o něco zkušenější. A slibuji si pokaždé, že příště už nenaletím. Nikomu a ničemu.
Ale momentík… Dopovím vám to za chvilku, kamarádka právě přinesla misku malých červených kulatých papriček… Vypadají úplně přesně jako zralé třešně, májovky. Jestlipak jsou taky tak nádherně sladké… Měly by být… Když tak vypadají… Ještě vteřinku, prosím… Jen co jednu tu malinkou třešničku ochutnám…