Vždycky zaplatíš – ukázky

Část první

Část první

Sklopil čelovku tak, aby mu její světlo mířilo kousek před nohy, a vydal se naznačeným směrem. Nedohlédl tak sice příliš daleko před sebe, ale dával přednost tomu, aby pořádně viděl, kam šlape. Neměl nejmenší chuť polámat si tady někde nohy. Představa, že se subtilnímu a rachitickému Viktorovi podaří dostat jeho metrák živé váhy někam ven, byla absurdní.

Na schodiště narazil už po půl minutě. Zábradlí ještě nebylo nainstalované, anebo je pravděpodobněji už někdo ukradl, a tak se při sestupování do sklepa musel přidržovat neomítnuté cihlové stěny. Viktor měl pravdu, na tom mechu to klouzalo opravdu pekelně.

Sklep byl poměrně hluboko pod terénem, musel sejít celkem třicet dva rozpadajících se betonových schodů s jedním odpočívadlem, aby se dostal až dolů.

Jakmile ale zdolal poslední drolící se schod, ocitl se na začátku asi třicet metrů dlouhé chodby.

A prakticky okamžitě se mu na záda usadila zvláštní tíseň, kterou chvilkami pociťoval už nahoře. Cítil, že se mu zježily chloupky na zátylku a na předloktích, jak se dostavil pocit neurčitého ohrožení. Tohle znal z lesa. Přesně stejný pocit míval, když narazil na čerstvé medvědí stopy a byl si jistý, že je medvěd, i když neviděn, ukryt někde poblíž.

Ani tady nikoho neviděl, ale z dlouhé chodby vedly dveřní otvory do celkem šesti temných místností po každé straně. V kterékoliv z nich se mohl někdo ukrývat a nevěděl by o něm.

Sakra, zaklel v duchu. Musím si už konečně pro takovýhle situace pořídit nějakou zbraň.

Poodešel od schodiště, postavil se zády ke stěně, aby je měl krytá, zhasl světlo, zhluboka se nadechl a zadržel dech, aby ho nerušilo jeho vlastní dýchání.

Přivřel oči a soustředil se jen na sluch. Jako to dělával na planině, když se v hustém lese snažil vystopovat nějaké zvíře.

Po chvíli začal rozlišovat jednotlivé zvuky.

Kapání vody.

Cupitání myších nožiček.

Vítr v hale nad ním.

Tlumené hučení z povrchu, jak po ulici projel nějaký těžký nákladní automobil nebo snad noční autobus.

Ale jinak bylo hluboké ticho.

Jako v hrobě.

Vydržel tam stát bez jediného pohybu dost dlouho, než si byl téměř jistý, že je v těch temných podzemních prostorách sám.

Pokud nepočítal to mrtvé tělo v poslední místnosti.

Rozsvítil znovu baterku, přivykl oči na světlo, odlepil se od zdi a zvolna se vydal chodbou na její konec. Do každé z bočních místností nahlédl, ale neprohledával je. Nechtěl tím ztrácet čas, už tak tu byl déle, než čekal. Bál se, aby Viktor nahoře nepropadl panice a neprovedl nějakou hloupost. A tak i když zůstával ve střehu, postupoval přímo k té poslední kóji vpravo.

Jak se k ní přibližoval, uvědomil si, že se něco změnilo. Do všudypřítomného pachu vlhké zatuchliny se přimísila vůně čerstvé krve.

Stiskl pevně rty. Blížil se k cíli a asi ho nečekal nijak příjemný pohled. Viktor mluvil o těle, ale další podrobnosti nezmínil. Asi věděl proč.

Marek se snažil pravidelně dýchat, ale s každým krokem byl pach krve intenzivnější. A u dveří se k němu přidal nějaký další.

Markovi chvíli trvalo, než mu v paměti naskočilo, odkud ten nový pach zná.

Bylo to před sedmi, osmi lety na planině, kde byl u toho, jak po podzimním honu myslivci otevřeli břicho čerstvě skoleného jelena a vyvalily se z něj ještě teplé a kouřící vnitřnosti.

To, co z místnosti cítil, páchlo úplně stejně.

Do prdele, pomyslel si. Čerstvě vykuchaná mrtvola mohla Viktora tak rozhodit. Obrnil se, opatrně vstoupil dovnitř a ve světle baterky místnost rychle prohlédl.

Sklepní kóje byla široká tři metry a dlouhá asi šest.

Byla prázdná, jen na jejím konci bylo to, kvůli čemu sem přišel.

Mrtvé tělo.

***

Část druhá

“Brýtro, pane kolego,” oslovil Marka v úterý ráno pan Svoboda, služebně nejstarší člen redakce. Nebyli spolu přátelé ani kamarádi, ale chovali se k sobě vždycky zdvořile a korektně.

Nekradli si texty a nápady, zdravili se, nepomlouvali se navzájem před šéfem, neodposlouchávali si telefony a nečetli poštu toho druhého. Prostě vedle sebe úplně normálně pracovali a existovali. Zdánlivě běžná věc, ale v této redakci to pravidlem rozhodně nebylo.

“Vy děláte na tý příšernosti, že ano?” zeptal se starší redaktor, přitáhl si židli k Markovu stolu a posadil se.

“Na tý malý holce. Jo,” přikývl Marek, poněkud překvapený jeho zájmem. O práci se spolu doteď nikdy nebavili.

“Četl jsem ten váš text a viděl v systému všechny ty fotky. I ty zatím nezveřejněný. Hrozný. Opravdu hrozný,” pokýval Svoboda hlavou a znělo to upřímně. “Ehm, já nevím, zda je vám známo, že jsem tady měl jeden čas na starosti také černou kroniku?”

Marek zavrtěl hlavou. Nevěděl to. Nevěděl o něm vlastně vůbec nic.

“No, ono už je to také nějaký ten pátek,” vysvětlil Svoboda a znělo to téměř omluvně. “To jste u nás ještě nepracoval. Vlastně skoro nikdo ze stávajícího osazenstva tady ještě nepracoval. Ani náš pan šéf. Víte, já si tehdy schovával výstřižky spousty článků ze všech možných novin, co se mi dostaly do rukou. Taky z internetu, jakmile se objevil, jsem si začal stahovat nejrůznější texty a tiskl si je. Byl jsem tím úplně posedlý, nasbíral jsem toho snad tuny. Co kdyby se mi někdy hodily, znáte to. Většinou mi k ničemu nebyly a jen mi doma zabíraly místo, ale ten váš pondělní článek mi něco připomněl. Prohrabal jsem včera večer ten svůj archív a toto jsem vám donesl. Přečtěte si to,” strčil Markovi starý výstřižek z novin. Bylo to z Mladé Fronty Dnes.

Chlapci umučili psa na dřevěném kříži

(mag) Sadistickým mučením osmiměsíčního štěněte německého ovčáka si dva šestnáctiletí chovanci Ústavu sociální péče ve Vyžlově v okrese Brno – venkov zpestřovali sobotní vycházky.

Oba kamarádi si na opuštěném staveništi stloukli dřevěný kříž ve tvaru velkého X, na nějž dlouhými hřeby zaživa přibili mladého psa, kterého odlákali ze zahrádky ženy bydlící nedaleko. Aby nebylo slyšet nářek týraného zvířete, omotali mu čumák izolační páskou a navíc si k tomu pouštěli nahlas hudbu z magnetofonu. Přibité zvíře bestiálně mučili a nakonec mu jeden z chlapců podřízl břitvou hrdlo, a jakmile nešťastné zvíře vykrvácelo, rozřízl mu ještě břicho a vyňal z jeho útrob vnitřnosti. Navzájem se při této činnosti fotografovali a díky těmto fotkám se je posléze podařilo usvědčit. Zohavenou psí mrtvolu nalezla druhý den ráno zoufalá majitelka, když domněle zatoulaného psa hledala po okolí.

“Nechápeme, kde se v těch chlapcích vzala tak neuvěřitelná krutost. Nesetkáváme se běžně s něčím takovým a už vůbec ne u tak mladých hochů. Zvíře před smrtí velmi trpělo, nicméně pachatelům hrozí vzhledem k jejich věku bohužel jen symbolický trest,” řekl našemu listu kriminalista vyšetřující tento případ, kapitán Vodrážka.

 

Oba chlapci už byli obviněni z týrání zvířat, soud je však může potrestat buď pokutou, či maximálně půlročním vězením.

***

Příjemně utahaný Marek vyšel ze suterénní tělocvičny na denní světlo a musel před dotěrným sluníčkem přimhouřit oči. Babí léto se pořád snažilo, seč mu síly stačily, a bylo sympatických pětadvacet stupňů.

Protože náramkové hodinky nenosil, podíval se na mobil, aby zjistil, kolik je hodin. Bylo pár minut po čtvrté. Ještě pořád je moc brzo na návrat domů, pomyslel si. Ale uvědomil si, že Marta by touhle dobou už mohla být na tréninku.

Jejich taneční klub měl pronajaté prostory v jedné velké školní tělocvičně v Zábrdovicích. Nebylo to odtud daleko. Pokud to vezme přes Karáskovo náměstí, bude tam pohodlnou chůzí tak za dvacet minut, počítal v hlavě. Sedne si tam někam do kouta a bude se koukat, jak se pro změnu potí a mlátí sebou po parketu jeho dívka. A až skončí, mohou jet domů společně autem.

Byl rád, že to tak vymyslel, jelikož do MHD se mu moc nechtělo. Byl sice osprchovaný, ale rifle měl kompletně propocené a velmi dobře věděl, že smrdí.

Zauvažoval, jestli nemá Martě dopředu zavolat, ale pak ten nápad zavrhl. Pokud už začali cvičit, bude mít telefon stejně vypnutý, řekl si a beze spěchu vyrazil.

Že je taneční trénink v plném proudu, bylo slyšet už z dálky podle rytmického dusání hip-hopové písničky puštěné na plné pecky.

Tady bych fakt nechtěl bydlet, pomyslel si a vešel do tělocvičny.

Uprostřed sálu skupina asi dvaceti děvčat a kluků ve věku od patnácti do třiceti let nacvičovala jakousi složitou taneční choreografii.

Marek je přejel pohledem, ale Martu na první kouknutí nenašel. Posadil se proto na lavičku u stěny a mlčky trénující tanečníky sledoval. Nicméně Martu pořád neviděl.

Přestože se snažil chovat tiše, samozřejmě si ho tanečníci všimli. A když špitání přesáhlo únosnou míru, přerušil choreograf nácvik a otočil se, aby zjistil, kdo tady ruší.

“Nazdar, Marku,” pozdravil ho Standa. Znali se, Marek sem občas Martě dělal doprovod a jednou s nimi byl i na tanečním zájezdu.

“Rozptyluješ nám celou dámskou a částečně i pánskou část souboru.” Znělo to přátelsky, ale Marek věděl, že z jeho přítomnosti není dvakrát nadšený. Číslo, které nacvičovali, bylo nové, potřebovali se všichni maximálně soustředit na nové kroky a variace a on tady prostě rušil.

“Marta tady není?” zeptal se překvapeně.

“Marta se dneska omluvila,” oznámil mu Standa. “Neřekla ti o tom?”

Marek zavrtěl hlavou a ignoroval chichotání holek i posměšné poznámky některých kluků. “Asi jsme se špatně domluvili,” řekl. “Tak promiň, že jsem vyrušoval. Ať se vám daří,” rozloučil se.

“Nic se nestalo,” řekl Standa. “Ale vyřiď, prosím tě, Martě, že když nebude chodit na tréninky pravidelně, nebude s námi moci jet na závody,” dodal varovně.

Marek přikývl a už bez odpovědi odešel. Cítil se trapně.

Na ulici vytáhl mobil a chystal se vytočit Martino číslo. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel.

Pokud mu neřekla pravdu, měla pro to asi nějaký důvod. Nebude ji přivádět do rozpaků tím, že jí teď zavolá a bude ji nutit říct, kde ve skutečnosti je. Pokud mu to nebude chtít říct, stejně mu pravdu neřekne a vymyslí si nějakou další lež.

Vždycky počítal s tím, že ho Marta dříve či později opustí. Nemyslel si, že jejich vztah vydrží věčně.

Když bude chtít, řekne mu to sama, kde byla.

Když ne… no, ono to nějak dopadne, pomyslel si.

Ale přestože se mu cestou na tramvaj na tváři nepohnul jediný sval, úplně lhostejné mu to nebylo.

 

***

Marta, oblečená pouze do Markova největšího a nejvytahanějšího trička, vysprchovaná a s mokrými vlasy staženými do culíku, seděla v obýváku na umělé ovčí kůži a na zkřížených holých nohách měla rozložený notebook. “Myslím, že ho mám!” zavolala přes rameno.

Marek, který na sobě měl pro změnu Martinu velkou barevnou osušku omotanou kolem pasu a jinak byl taky nahý, se zastavil ve dveřích, opřel se o zárubeň a zatímco ze skleněné misky dojídal zbytek zmrzliny, a se zalíbením si prohlížel na zemi sedící dívku.

Byla půvabná, když jí příliš velké černé tričko sklouzlo a odhalilo jedno útlé rameno, když si opakovaně musela odfukovat z obličeje neposednou kadeř vlasů nebo když pohnula paží a v příliš širokém rukávu zasvítilo neopálené ňadro. Vypadala svěže, zdravě a spokojeně. A po bláznivém odpoledním milování a blbnutí se zmrzlinou taky uvolněně a mírumilovně.

“Na co koukáš?” zeptala se s úsměvem, aniž zvedla pohled od klávesnice.

“Na tebe,” odpověděl. “Seš strašně hezká. Už jsem ti to někdy řekl?”

Marta otočila hlavu a potěšeně se na něho usmála. “Jsi milý. Už jsi mi to řekl. Ale klidně mi to říkej i dál, to se nikdy neoposlouchá.”

“Dáš si taky ještě zmrzlinu?” zeptal se. “Spousta jí zbyla.”

Marta se zasmála. “Dala bych si. Ale tentokrát si ji prosím normálně do misky. Nechci se zase sprchovat,” podívala se na něho zpod obočí.

Marek se ušklíbl, odešel do kuchyně a připravil novou porci. Vrátil se do obýváku, posadil se na zem naproti dívce, podal jí zmrzlinu a zeptal se: “Je to ten správnej Procházka?”

Marta přikývla. “Určitě. Poslouchej,” upřela pohled na displej. “MUDr. Arnošt Procházka, bla bla bla, v letech 1990-1995 ředitel Diagnostického ústavu pro mládež ve Vyžlově,” zvedla oči a podívala se vítězoslavně na Marka.

“To je on,” pochválil ji. “Co máš dál?” zeptal se napjatě.

Marta se ušklíbla. “Všechno, miláčku! Našla jsem jeho profesní životopis na nějakých doktorských stránkách a na Justici výpis z obchodního rejstříku. Je člen nějakýho spolku doktorů a je tam jeho adresa. Hele, minuli jsme se s ním jen těsně,” otočila displej k Markovi, aby se mohl podívat na on-line mapě, kde doktor Procházka ve Vyškově bydlí. Oči jí zářily spokojeností, ale byla v nich i určitá nedočkavost.

“To ale ještě není všechno, že?” usmál se Marek.

Zavrtěla spokojeně hlavou. “Ne. Je to starej pán a má doma ještě pevnou linku. A tramdadadá! Tady máš jeho telefonní číslo,” dodala a pusa se jí roztáhla od ucha k uchu.

 

***

Část třetí

Bylo skoro pět hodin, když konečně dorazili až k Maretkiné. Nebyli tam ale sami.

Před horní lesáckou chatou plápolal malý ohníček ohraničený očouzenými vápencovými kameny a u něj seděl podsaditý, ale ramenatý, notně prošedivělý zarostlý chlapík v uniformě strážce národního parku. Nevzrušeně opékal kus slaniny s cibulí a přicházející dvojice si zdánlivě nevšímal.

Marek ho poznal už z dálky a bezděky stiskl Martě ruku větší silou, než měl v úmyslu. Sykla bolestí. “Promiň, já nerad,” omluvil se nervózně. “Marti, půjdeme teď spolu k tomu ohni. A ničemu se, prosím tě, nediv. A kdyby mě ten chlap chtěl náhodou zmlátit, tak se do toho nepleť a nech ho. Možná mi ublíží, ale nezabije mě. Aspoň myslím. A jestli jo, tak jsem si to zasloužil.”

Marta se na něj nechápavě podívala. Změřila si pohledem staršího muže u ohně a porovnala ho s urostlým Markem. “To nemůže nikdy dokázat,” zapochybovala.

“Ale jo, může. Když mě bude chtít praštit, tak mu to dovolím,” řekl Marek na vysvětlenou, ale jen tím zmatek v Martině hlavě zhoršil.

“Ty ho znáš?”

“Znám. A pojď už, ať to máme vyřízené. Nechci to protahovat. Připadám si jak u zubaře.”

“Ahoj, Robo,” pozdravil, jakmile přišli blíž k ohništi. “Nevěděl jsem, že je toto tvý oblíbený místo na odpolední svačinu.”

“Toto moje obľúbené miesto teda fakt nie je,” zavrčel zarostlý strážce. “Nenávidím to tu, furt sem niekto chodí, plaší zver a na niečo sa ma vypytuje,” zatvářil se otráveně. “Každé iné miesto by bolo lepšie než toto.”

Marek se navzdory obavám z tohoto setkání musel usmát. Robo se za tu dobu, co ho neviděl, ani v nejmenším nezměnil. Pravda, zestárnul. Ale v duši byl stále takový, jako si ho pamatoval. Jen Marta z něj vypadala poněkud vyděšeně. Bylo na ní vidět, že se usilovně snaží pochopit, o co se jedná, ale že se jí to nedaří.

“Tak co tady teda děláš?” zeptal se Marek, aby už to měli za sebou.

“No čo asi. Čakám na vás. Už asi tri hodiny. Riť mám z tej lavice celú otlačenú a slanina sa mi už skoro celkom minula,” oznámil jim Robo s kyselým výrazem v obličeji. “Neviem, čo budem mať zajtra na raňajky.”

“Jak jsi věděl, že jsme tady?” zeptal se Marek. “A že půjdeme zrovna tudy?”

Robo po něm hodil okem. “A to si akože myslíš, že keď akurát ty zaparkuješ auto dole v dedine, že to krčmár nezavolá akurát mne sekundu potom, čo ste za sebou zavreli bránku jeho záhrady?” opáčil. “Bolo mi jasné, že sa pôjdeš pozrieť do Suchého dolu a pod Poludnicu. A takisto mi bolo jasné, že odtiaľ pôjdeš najprv sem. Kam inam by ste aj išli? A sadnite si už, dočerta! Už ma bolí za krkom, keď na vás musím furt hľadieť dohora.”

“Dobrý den,” špitla zmatená a znejistělá Marta, shodila s úlevou batoh ze zad a opatrně se posadila na okraj podélně rozpůleného bukového kmene, který tady sloužil jako lavička u ohniště.

“Dobrý,” zabručel Robo a přejížděl zkoumavým pohledem z Marty na Marka a zpátky. “Nechceš nás aspoň predstaviť?” zastavil se pohledem na Markovi.

“Jistě,” souhlasil Marek. “Marto, tenhle pán je Robo Kovácz, strážce planiny a můj bývalej kolega a přítel. Robo, toto je Marta. Moje současná partnerka,” řekl odhodlaně a upřel pohled do Robových ocelově šedomodrých očí. Jestli si s ním bude chtít něco vyříkávat, tak teď a tady, rozhodl se. Byl to Robo, kdo první uhnul pohledem.

Natáhl se a podal obřadně Martě širokou mozolnatou ruku. “Veľmi ma teší, Marta. Niekedy mi budete musieť prezradiť, kde toto nemehlo zbalilo takú peknú a milú babu, ako ste vy.”

Marta se uvolněně usmála. “Potkali jsme se v práci, děláme spolu v jednom týdeníku,” odpověděla bezelstně, polichocená horalovým komplimentem. “Já tam dělám v inzerci a Marek je náš reportér. Fotí a píše skvělý články.”

“Hej, fotiť a písať, to on vie. V tom bol vždy dobrý,” prohodil Robo. Marta se zatvářila potěšeně, ale Marek byl jako na trní. Věděl, že toto je jenom začátek.

“Marta, bola by ste taká dobrá a skočila by ste po čerstvú vodu? Nech máme tú slaninu čím zapiť,” požádal Robo Martu a aniž čekal na její souhlas, podal jí prázdnou plastovou láhev od nějaké minerálky. “Je to odtiaľto kúsok, dvesto metrov naspäť po ceste a doľava pomedzi stromy tou dolinkou v poslednej zákrute. Volá sa to tam Bodolová. Po sto metroch uvidíte studničku. Je tam trochu blato, ale tým se nenechajte odradiť. Nemôžete to minúť, prosto bežte okolo vody proti prúdu.”

Marta se podívala na Marka, a když přikývl, vyskočila na nohy. “Hned jsem zpátky.”

“Marti?” oslovil ji Marek. “Nemusíš nějak moc pospíchat,” řekl, když se k němu otočila, a díval se jí přitom upřeně do očí. Martin výraz se pomalu proměnil z nadšeného na rozladěný.

 

“Aha. Chápu,” řekla naštvaně. “Sakra, chlapi, máte mi říct rovnou, že mám vypadnout, protože si potřebujete o něčem důležitým promluvit beze mě. Možná jsem mladá, ale nejsem blbá. Budu támhle. Až si vyřešíte ty svý chlapský záležitosti, tak na mě zahoukejte jako sova. Nebo po mně třeba hoďte šiškou nebo tak něco,” zamračila se a odkráčela dlouhými ráznými kroky směrem ke studánce.

***

Širokým průjezdem si to namířili přímo do dvora čtyřpatrového pavlačového domu. Šli pomalu, aby šetřili Martinu nohu, a také, aby nebudili zbytečnou pozornost. Oblečení byli v lehce společenském oblečení, hodlali si hrát na úředníky.

“Co noha? Nebolí?” zeptal se Marek. Marta se opírala o jednu francouzskou hůl a lehce kulhala.

“Nemám čas o ní přemýšlet,” odpověděla s nervózním úsměvem Marta. Toto nebylo prostředí, kam by se dostávala často. “A kromě toho, víš dobře, že tohle je součást převleku.” Připadalo jim, že děvče s berlí nebude místním připadat jako hrozba. A pak, berle se by se v případě nouze mohla hodit jako improvizovaná zbraň.

“Nechceš si to ještě rozmyslet?” zeptal se opatrně. “Mohla bys na mě támhle někde počkat,” navrhl.

“Ani náhodou, miláčku,” ohradila se podle očekávání okamžitě. “Cosi mi říká, že se beze mě neobejdeš,” ušklíbla se. Zapřela se do hole a vyrazila, aby to už konečně měli za sebou.

Bok po boku vstoupili do dvora a rozhlédli se.

Malý záhonek s lebedou po pás a skomírající pokroucenou malou jabloní uprostřed.

Hromádka písku, která zde zbyla po nějakých stavebních úpravách, ale teď sloužila dílem jako pískoviště pro děti a dílem jako záchod pro kočky.

Rezavá kostra starého embéčka, očesaného až na dřeň.

Skládka napůl shnilých prken a trámků.

Na šňůře natažené mezi sloupky, které tady zbyly z doby, kdy tady bylo malinké basketbalové hřiště, se sušilo čísi pestrobarevné prádlo.

A postávalo tam pár lidí. Čtyři dospělí a tři děti mezi osmi a dvanácti lety. Všichni kouřili jakési levné cigarety.

Marta se fascinovaně rozhlížela, byla v podobném dvoře poprvé. Marek, který měl na rozdíl od ní s podobným prostředím víc zkušeností, se rozešel přímo k nejstaršímu muži ve skupině. “Dobrý den. Kde tady bydlí Imrich Holub?” zeptal se. Muž však jen přimhouřil oči a nevzrušeně pokračoval v kouření. K odpovědi se neměl.

Marta obrátila oči v sloup, a tak rychle, jak jí francouzská hůl a role kulhající úřednice dovolovala, k nim přistoupila. Markovo přímočaré jednání a chování řeznického psa sice mohlo občas slavit úspěch, ale tady měla pocit, že by to šlo i jinak. Kromě toho se obávala, že Marek čeká na první záminku, aby toho muže praštil. Aspoň jeho postoj a napjaté očekávání tomu nasvědčovaly.

“Dobrý den,” oslovila je všechny s úsměvem. “Promiňte, kolega je u nás na úřadě nový a teprve se zaučuje, viď?” zářivě se na Marka usmála. “Hledáme pana Holuba. Imricha Holuba,” obrátila se zpět na domácí. “Bydlí na této adrese, jen nevíme, ve kterém bytě. Ještě jsme u něj nebyli.”

“A co mu chcete?” ozvala se hlubokým hlasem jediná žena ve skupině. Velmi tlustá a rozložitá Cikánka v pestrobarevných šatech, ověšená zlatými řetězy a se zlatými prsteny téměř na všech prstech.

“Jsme ze sociálky. Pan Holub u nás žádal o příspěvek v hmotné nouzi, ale špatně nám vyplnil formulář,” zamávala ve vzduchu nějakým lejstrem, které vytáhla z kabelky. “Tak jsme to za ním přišli dát do pořádku, protože jinak by se to celé zdrželo o měsíc, a to by pana Holuba asi mrzelo, přijít o peníze. Poradíte nám?”

“Co ste říkala, že je to za dávku, slečinko?” zeptala se žena podezíravě.

“Jak jsem říkala,” nedala na sobě Marta znát rostoucí nervozitu a udržela na tváři příjemný úsměv. “Dávka v hmotné nouzi. Můžeme mu přiklepnout šest tisíc, ale musíme opravit ten formulář.”

“Můžu ten papír vidět?” zeptala se žena a pohnula se, jako kdyby chtěla přistoupit k Martě blíž.

Marek zareagoval okamžitě a vstoupil jí do cesty. Zbývající dva muži odhodili cigarety a strčili ruce do kapes. Děcka zmizela někde v domě. Atmosféra citelně zhoustla.

Marta položila Markovi ruku na rameno a lehce je stiskla. Otočila se k ženě: “Já bych vám ho ráda ukázala, ale určitě sama dobře víte, že to nesmím udělat,” řekla a papír bezpečně schovala. “Můžete nám poradit, kde pana Holuba najdeme? Jinak to budeme muset obejít celé. A mně se chodí opravdu špatně,” řekla s nehraným povzdechem.

“Co se vám stalo?” zeptala se Cikánka.

“Zlomený kotník,” odpověděla Marta. “Uklouzla jsem na mokrých schodech. Už je to lepší, už aspoň můžu chodit. Ale pořád to bolí.”

“Ve třetím, vlevo, úplně na konci chodby,” řekla po krátkém rozvažování žena. “Výtah nemáme, budete muset po svejch, slečinko,” dodala a podívala se na Martinu zraněnou nohu.

“Děkujeme,” vložil se do toho Marek, který už měl těch jalových keců plné zuby. V duchu se připravoval na setkání s Holubem a tohle ho jen rozptylovalo a zdržovalo. Vzal Martu v podpaždí a zamířil s ní ke schodům. Krátce ještě pohlédl na ty dva muže, kteří už zase nerušeně kouřili, a okamžik to vypadalo, že jim chce něco říct. Ale nakonec si to rozmyslel a zůstal zticha.

Už nikým nerušeni pomalu vyšli po schodišti do třetího patra a po krátkém odpočinku se pavlačí vlevo vydali až na její konec.

Na patře byly v každém křídle celkem čtyři byty, všechny nejspíše úplně stejné.

Vstupní dveře a vedle nich malé okno.

Jak procházeli k tomu poslednímu, v každém ze tří předešlých bytů Marek zaregistroval za oknem pohyb. Ale na chodbu nevyšel nikdo.

Zatím.

Zamračil se. Znovu ho napadlo, že nebyl úplně dobrý nápad brát Martu s sebou. Cítil problémy a tady byli v dokonalé pasti.

Došli až k posledním dveřím. Zvonek na nich nebyl, tak na ně Marek bez dlouhých okolků prudce zabouchal pěstí. “Ty seš horší jak policajt,” sykla Marta pohoršeně. “Takhle nám nikdo neotevře.”

Cítila napětí ve vzduchu. Ani hrobové ticho, které se rozhostilo, když šli po schodech nahoru, nemohlo být v takovém baráku, plném obvykle velice hlučných lidí, nijak normální.

Jenomže k jejímu překvapení někdo otevřel. Dveře se náhle rozevřely dokořán a v nich stál urostlý, asi třicetiletý Cikán. Sice měřil jen metr sedmdesát na výšku, ale měl vypracovanou postavu, široká ramena a silné paže.

Zřejmě trávil v posilovně spoustu času, napadlo Martu.

Marek měl ale jasno. Tenhle chlapík se právě vrátil z basy. Posilovna je tam jedinou zábavou. Znal to z vlastní zkušenosti.

Holub byl oblečený v nových značkových teplákách se třemi pruhy a bílém sepraném tílku. Mocné bicepsy, krk i záda měl potetované běžnou kriminálnickou sbírkou naivních obrázků i propracovaných, téměř uměleckých motivů. Hlavu měl holou jako koleno, tváře a širokou bradu hladce oholené. Paže si založil na prsou, rychlým pohledem přejel Martu a pak se zahleděl Markovi do očí. “Co je?” zavrčel nevlídně.

Marek mu pohled oplácel a v duchu ho hodnotil. Pokud by k něčemu došlo, mohl by být tvrdý oříšek. Na kila a na sílu to vypadalo na remízu, na výšku vedl Marek, ale Holub byl o osm let mladší. Teď už si přímo vyčítal, že se nechal Martou přesvědčit, aby ji na tuhle návštěvu bral. Zbytečně ji vystavil riziku. Rozhodl se to zkusit po dobrém. “Ty seš Imrich Holub? Chtěl bych si s tebou promluvit,” řekl celkem mírně.

“Ty nejseš ze sociálky, ti v neděli nechodí,” konstatoval Imrich a ani nevypadal moc překvapeně. Ani Marek nebyl příliš překvapený, že muž ví, o čem se dole bavili. V době mobilů jsou tamtamy velmi rychlé a spolehlivé. “Co seš? Policajt? I když to nejspíš nebudeš, ti by se nemuseli vyptávat, kde bydlím. Chodí sem třikrát do tejdna.”

“Ne,” zavrtěl Marek lehce hlavou. “Nejsem ze sociálky, ale nejsem ani policajt. Jsem novinář.”

Imrich znechuceně zafuněl, odplivl si, ustoupil do bytu a pokusil se zavřít dveře. Marek mu však mezi ně strčil nohu. “Jen pár otázek, Imrichu,” řekl rychle. “Nejde mi o tebe, jen se s tebou potřebuju poradit.”

“Marku,” zatahala ho Marta nervózně za ruku. Marek se ohlédl a všiml si, že chodba vedoucí ke schodišti je zablokovaná několika muži. Všichni byli dospělí a urostlí. Netvářili se nijak agresivně, ale projít se kolem nich nedalo. Marek se zamračil. “Postav se támhle,” ukázal Martě na konec chodby, aby stál mezi ní a těmi lidmi. Podíval se jí do tváře. Byla bledá a ústa měla pevně stisknutá, ale strach v očích neměla. Jen odhodlání. Povzbudivě se na ni usmál a otočil se zpět k Imrichovi. “Nechci potíže,” řekl.

“Vyhledáváš je,” opáčil Cikán. “Dej pryč tu nohu a vypadni, dokud to jde.”

“Napřed chci pár odpovědí,” trval Marek na svém. “A vypadnu.”

“A o čem chceš mluvit? O kriminále se s žádným zasraným pisálkem bavit nebudu.”

“Kriminál mě nezajímá,” odpověděl Marek. “Ten znám zevnitř dost důkladně.”

“Kde?”

“Banská Bystrica, pět let. Dvojnásobný zabití a nějaký drobnosti.”

Do Cikánova pohledu se vloudil záblesk respektu. A zájmu.

“Nemáš žádný tetování.”

“Zato ty jich máš dost i za mě,” usmál se Marek. “Kdes byl ty?”

“Bory. Sedmička za El Paso.”

“Slušný. Kdy tě pustili?”

Cikán se ušklíbl. “Minulej tejden. Ještě se rozkoukávám. Co tě zajímá?” zeptal se a chvilku to vypadalo, že bude ochotný se bavit.

Marek se nadechl. “Pasťák ve Vyžlově. Drogy. Šikana mladejch kluků. Pokusy o sebevraždu. Pes přibitej na kříž. Holka přibitá na kříž.”

“Tu khanduno kar!” zavrčel náhle Imrich vztekle a prudce Marka vystrčil ze dveří na chodbu. Oproti očekávání se však nezavřel v bytě, ale vyběhl za ním ven. V ruce se mu objevila otevřená břitva. “Chceš to na mě hodit, co? To tě poslal ten tlustej kretén, že? Kaj tuke o kar te kirňol!” křičel a šermoval břitvou před sebou.

Marek o krok ustoupil, ale dál už nemohl. Tam byla Marta a konec chodby. A z druhé strany se zvolna přibližoval ten houf mužů. Teď vypadali jako podrážděné sršní hejno a každý z nich najednou držel v ruce nějakou zbraň. Nůž, dřevěný trámek, ocelovou trubku, boxer.

Marek prudce vykročil a levou rukou sevřel Imrichovi paži s břitvou. Druhou se s ním přetlačoval. Oba muži byli silní, ale Marek měl delší paže a brzy začal vítězit. “Přestaň vyšilovat,” řekl zadýchaně Imrichovi. “Nikdo na tebe nechce nic hodit. Píšu prostě článek a potřebuju pár informací. Zbytečně to hrotíš,” dodal a prudce ho od sebe odstrčil.

Imrich pod jeho náporem o dva kroky couvnul, ale vzápětí se na Marka opět vrhnul, bleskovým švihem mu do hloubky rozřízl levé rameno a uskočil zpět. Rukáv košile byl v okamžiku od krve a jakmile se tkanina nasytila, začala krev stékat po paži a kapat na podlahu. Marek jen zavrzal zuby a udržel poker face. Základní pravidlo fighterů je, že na vás protivník nikdy nesmí poznat, že vás něco bolí.

Marta však vykřikla a Imrich se na ni přes Marka výsměšně podíval. “Imar tut has o kar andre mindž, tu lubňije?! Dočkáš se, jak vyřídím tady toho!”

Marek si odfrkl. Všem slovům nerozuměl, ale smysl vulgární vyhrůžky pochopil. Upoutal Imrichovu pozornost. “Ještě su tady já, ty mindžaňo,” uplatní jednu z mála romských urážek, které zná, a prsty mu naznačí, ať přijde blíž.

Rozzuřený Imrich podle očekávání prudce zaútočí, Marek poraněnou levačkou vykrývá vražedný úder břitvou mířený na krk, odtančí do základního postoje, mírně svěsí pravou ruku a učebnicovým zvedákem, do něhož zapojuje celé tělo od ramen až po kotníky, zasazuje Imrichovi strašlivou ránu do brady. Trefuje se přesně.

V nastalém tichu je slyšet, jak do sebe naráží zuby a jak praská čelistní kost. Energie úderu těžkého muže nadzvedává ze země a mrští jím o tři metry dál.

Na zem dopadá v bezvědomí jako hadrový panák.

Čisté K.O. a měsíc tekutá strava, bleskne Markovi hlavou spokojeně.

Ještě okamžik sleduje ležícího bijce, a když se ujistí, že od něj v nejbližší době žádné nebezpečí nehrozí, soustředí se na jeho přibližující se kamarády.

Ti odtahují Imricha někam pryč a zcela zaplňují chodbičku.

Pokud Marek nechce i s Martou skákat z třetího patra, bude si jimi muset probít cestu.

“Tak poďte, vy sračky,” zavrčí a postaví se znovu do střehu. Vědomí se mu zostřuje, vnímá každý pohyb, každé nadechnutí soupeřů, naopak okolí mu splyne v mlze, aby jím nebyl při boji rozptylován.

Cítí se v euforii a věří, že i tohle zvládne. Musí to zvládnout. Není tady sám. Ví, že pokud přes něj přejdou, ublíží i Martě. A to prostě nehodlá připustit.

Prohlíží si své protivníky. Jeden je mimo, zbývá jich pět. Poradí si s nimi. Je mu lhostejné, jestli je zraní, zmrzačí nebo zabije.

Asi je mu to vidět na očích, jelikož těch pět mužů na okamžik zaváhá. Pak ale převáží davové hrdinství a pohnou se opět kupředu. Přiblíží se na dva metry a nervózně se po sobě kouknou. Nikdo nechce být první.

Marek je pozoruje s ledovým klidem a vybírá si svého prvního soupeře. Pokud se mu podaří hrát podle vlastních not, má šanci. Navíc nebyl tak úplně beze zbraně. Včera ji nepotřeboval, dnes se ale může hodit.

Nezraněnou rukou zaloví vzadu za opaskem a vytáhne sedmnáct centimetrů dlouhou kovovou trubičku. Prudce jí mávne a trubička se změní na čtyřicet a půl centimetru dlouhý a tři sta čtyřicet gramů těžký teleskopický obušek z kalené oceli.

Vypadá subtilně, ale v silných a bezohledných rukách je to nebezpečná zbraň, kterou se dá přerazit kost i zabít.

 

A Marek je dostatečně silný i bezohledný a je připraven přerážet kosti. Nebo třeba zabíjet, bude-li muset.

***