Šachová partie

Kdyby Paul Angelo, čtyřiatřicetiletý zakladatel, majitel a současně i prezident poměrně úspěšné, středně velké reklamní agentury, tušil, že bude muset ještě dnes večer sehrát šachovou partii o svůj vlastní život, asi by z práce tolik nepospíchal. Jenomže to netušil.

Byla středa, sedmnáctého října, a velké digitální nástěnné hodiny ukazovaly už 7:36 p. m., když Paul Angelo konečně zamykal čalouněné dveře své luxusní kanceláře. Podle stop únavy, hluboko vyrytých do tváří, ráno samozřejmě hladce oholených, ale nyní již lehce zčernalých rašícím strništěm, bylo znát, že má za sebou obtížný a vyčerpávající den.

Paul důkladně zkontroloval dveře, a protože, ostatně jako prakticky pokaždé od chvíle, kdy tuto firmu před šesti lety založil, odcházel dnes z práce poslední, vyťukal na číselníku zabezpečovacího zařízení osmimístný kód, jímž se aktivizoval bezpečnostní systém napojený na centrální pult umístěný dole v přízemí v pracovně ochranky.

Zvedl hlavu a podíval se do oka kamery uzavřeného televizního okruhu. Podle červeně svítící diody poznal, že ho pracovník ostrahy, sedící v tu chvíli o sedmdesát osm podlaží níž, pozoruje na jednom ze svých malých černobílých monitorů.

Paul vyloudil na unaveném obličeji lehký úsměv a pokynul hlavou neviditelnému strážci na rozloučenou. Neměl to zapotřebí, společensky ho od strážného dělilo mnohem víc, než těch sedmdesát osm pater, ale sám pocházel z chudých poměrů a nikdy ho nenapadlo o tom takhle uvažovat. Choval se ke všem lidem ve svém okolí se stejnou nenucenou zdvořilostí. A nezáleželo mu přitom na tom, zda je to stroze elegantní ředitel jeho banky či dlouhovlasý a roztančený hispánský prodavač, od něhož si v Harlemu, na rohu Lenoxovy a Dvěstěšedesáté, občas kupoval výborné hamburgery.

Přivolal rychlovýtah a sjel s ním do mínus druhého podlaží podzemních garáží. Obrovskou, v tuto hodinu téměř prázdnou betonovou halou, se rozlehlo rytmické klapání podpatků jeho ručně šitých kožených bot. Většina vozů už byla pryč, zaměstnanci ostatních firem sídlících v této administrativní budově končili zpravidla kolem šesté hodiny odpolední. Těch několik desítek automobilů, jež tu ještě zůstávaly, bez výjimky to byly vozy drahé, elegantní a evropské, patřilo buď vysoce postaveným manažerům obchodních společností, zdržujících se ještě v práci, nebo zaměstnancům advokátní firmy Barkeley, Newton, Kowalski a Maier z šedesátého prvního patra, proslulé tím, že jejich právníci pracovali na svých případech dvacet čtyři hodin denně. Neméně známým faktem bylo, že si za to nechávali od svých klientů platit 450 dolarů za hodinu.

Paul vytáhl z pravé kapsy saka dálkový imobilizér, ne větší než krabička od zápalek, a stiskl malé zelené tlačítko. V odpověď na něj z boxu číslo 39/B svými světly přátelsky zamrkal jasně červený mercedes. Paul do něj nasedl, nastartoval a vyjel po spirálově zatočené cestě na St. Nicholas Avenue, kousek od parku Jackie Robinsona.

Venku před budovou ho nečekalo nic jiného, než co mu už prve sliboval pohled z okna kanceláře.

Nevlídná a mokrá podzimní plískanice, tma rvaná na cáry bílým světlem výbojek veřejného osvětlení, tisícovkami pestrobarevných neónů reklam a milióny světelných kuželů aut, pohybujících se beznadějně hlemýždím tempem v pravidelné večerní dopravní zácpě.

X

V turistických bedekrech se píše, že je New York, a obzvláště Manhattan, krásné a atraktivní místo v kteroukoliv roční dobu, ale už se tam nikde nepíše, co si o tomto tvrzení myslí jeho obyvatelé. A zvláště pak motoristé. Alespoň Paul neviděl nic hezkého či romantického na jízdě po osmiproudé silnici, kdy jede jedno auto těsně za druhým, a kdy na každých pět minut k uzoufání pomalé jízdy připadá dvacet minut nudného nehybného stání uprostřed smogu, výfukových plynů, hluku a dnes ke všemu i sychravého deště.

Byly dny, kdy těch pět mil, tvořících vzdušnou čarou vzdálenost mezi bytem a kanceláří, zdolával více jak hodinu.

Paul neměl takové cestování rád, ale za čtrnáct let strávených v New Yorku si na to zvykl. A naučil se brát věci, cizinci nepochopitelné, za normální. A naučil se času stráveného ve vozidle maximálně efektivně využívat. A tak se během těch let stalo pravidlem, že ráno, cestou do práce, si četl v Timesech a cestou domů potom vyřizoval telefonáty, ke kterým se nedostal přes den. Ani dnešek nebyl výjimkou.

Silný dvoulitrový motor tlumeně pobrukoval na volnoběh, klimatizace takřka neslyšitelně hučela, ze čtyř zabudovaných reproduktorů tiše hráli Dire Straits „Ride across the river“ a Paul v relativním klidu a pohodlí telefonoval.

Potvrdil jednání s Ernestem Joycem na zítra ráno v jedenáct, objednal se ke svému holiči na příští pondělí, omluvil se Joshuovi, že nepřijede tento týden na pravidelný nedělní golf a nechal vzkaz své sekretářce, slečně Colbyové, aby mu hned ráno u výstřižkové služby objednala všechno, co mají za poslední půlrok o Dingmannovi. Dokončil větu přesně v okamžiku, kdy se nekonečná kolona aut opět pohnula, aby popojela o necelé čtvrt míle.

Paul znovu zvedl telefon a vytočil číslo jedné malé farmy kdesi v Utahu.

„Jo?“ ozvalo se po chvíli ze sluchátka.

„Ahoj, tati, jak ti rostou kuřata?“

„Synku? Chlapče, no to je dost, že se taky starýmu tátovi ozveš!“

„Nezlob se, táto, víš přece, co mám práce.“

„No ano, pan podnikatel. Trčíš v zácpě, co? Jářku, hochu, doufám, že se přijedete ukázat na Den díkůvzdání?“

„Určitě tati… Táto?“

„No, copak je?“

„Mám tě rád, tati…“

„Jsi v pořádku, Paule?“

„Jo, jsem.“

„No proto. Hele, synku, uvidíme se. Musím se jít ještě podívat na kuřata. Jo, sakra, málem bych zapomněl. Jak se má můj drahoušek, Kelly?“

„Má se fajn, pozdravuje tě.“

„Výborně, tak ji ode mě taky pozdravuj.“

„O. K., táto, měj se moc hezky.“

„Jo, ty taky, synku.“

Paul Angelo starší zavěsil a Paul Angelo mladší osaměl ve svém pohodlném voze.

Pozdravuj Kelly…

Zaváhal, ale protože to vypadalo, že se ten zpropadený proud aut jen tak do pohybu nedá, přece jenom vytočil ještě jedno číslo.

Telefon zvonil, ale nikdo ho nezvedal. Po pátém zazvonění se ozval ze záznamníku Kellyin příjemný hlas: „Ahoj, dovolali jste se do bytu Angelových. Bohužel nejsme právě přítomni…“

Paul netrpělivě čekal, až se konečně ozve pípnutí nahrávače a dost podrážděně řekl: „Pozdravuje tě táta, Kell. Prý svýho drahouška. To pro případ, že jsi doma a jenom nezvedáš telefon. Abys to věděla. Jo, a jen tak mimochodem, za chvíli přijedu domů. Ale to je ti asi stejně srdečně jedno…,“ dodal a zavěsil.

Vlastně ani nebyl překvapen, že Kelly doma nebyla. Nečekal to. Zvykl si, že už nějakou dobu ho po návratu domů nevítá ve dveřích mazlivý polibek jeho hezké mladé ženy a na bíle prostřeném velkém stole v jídelně na něj, tak jako ještě před pár měsíci, nečeká teplá a příjemně vonící chutná domácí večeře.

Ačkoliv uplynulo od svatby Paula a Kelly teprve necelých šest let, přesněji řečeno pět let, deset měsíců a jedenáct dní, prožívali v současnosti asi největší krizi svého vztahu.

Na veřejnosti a při oficiálních příležitostech se sice poctivě snažili i nadále předstírat normálně fungující manželství, v soukromí však jejich vzájemná láska citelně ochladla, porozumění a tolerance se kamsi vytratily, chuť na sex a milování dočista vymizela.

Hádali se. Zuřivě. Rvali se jako psi. Kvůli těm sebemalichernějším maličkostem.

Dělali si ty nejrafinovanější naschvály. Byly dokonce i chvíle, kdy jejich soužití připomínalo ze všeho nejvíce válku Rosseových. Těžko říct, kdy a kdo z nich dvou to vlastně začal. A proč vlastně. Přišlo to poznenáhlu a plíživě. Stejně nenápadně, jako se za podzimních dešťů rozlézá krajinou hustá bílá mlha, začal se jejich vztah pozvolna rozkládat a začal na sebe nabalovat marast a špínu zloby a zlomyslností.

Zprvu po troškách, v posledních týdnech však už plnými hrstmi.

Když o tom všem Paul během pomalé jízdy přemýšlel, vystopoval ve svých vzpomínkách první náznaky té rodinné apokalypsy už někdy v průběhu letošního jara. Proč to celé ale vzniklo, na to si při vší dobré vůli vzpomenout nedokázal. Možná to ani nemělo nějaký konkrétní, jednoznačně definovaný a definovatelný důvod.

Možná, že se prostě na sebe začaly kupit neřešené problémy, zpočátku banální a bezvýznamné spory. A obyčejná a pochopitelná lidská nedorozumění tak časem přerostla ve skutečné problémy, hrozící nyní rozvrátit definitivně jejich krátké manželství.

Děti manželé Angelovi neměli, na ty v jejich strmých profesionálních kariérách zatím nezbylo žádné místo. Zdánlivě tedy nebyl důvod, proč by se neměli v klidu nechat rozvést, rozejít se spolu jako dva civilizovaní a vzdělaní lidé, kterými ostatně byli. Nebyl však nikdo, kdo by žádost o rozvod podal.

Citlivý Paul pořád ještě kdesi v koutku duše doufal, že se ta bouřka, i když už trvá tak dlouho, zase přežene a oni budou schopni spolu opět normálně komunikovat a žít.

Racionálně a materialisticky uvažující Kelly zase velmi dobře věděla, její právník nebyl žádný hlupák, že v případě, že by návrh na rozvod podala ona a Paul by s tím náhodou nesouhlasil, přijde o nemalé peníze. O Paulovy peníze. A tak pokračovali ve vzájemných nesmyslných potyčkách bez vítěze a bez konce. A raději se sobě navzájem vyhýbali a usilovně se snažili potkávat se doma co nejméně.

Nebylo proto divu, že Paula pohled na depresivně temná okna ve druhém patře solidního činžovního domu nedaleko Central Parku, před kterým dvacet minut po osmé hodině zastavil, nijak zvlášť nepřekvapil. A už si na návraty do prázdného bytu začínal pomalu zvykat. Bylo to tak svým zvráceným způsobem dokonce příjemnější.

Bylo to totiž mnohem jednodušší.

Když byl doma sám, nemusel být neustále ve střehu.

Nemusel hlídat každé své slovo, aby se, byť třeba neúmyslně, vztahovačné manželky něčím nedotkl, nemusel dávat pozor na to, jak se zrovna tváří, aby v jeho výrazu nehledala Kelly významy, které tam třeba vůbec nebyly.

Nemusel v sobě potlačovat tu chvílemi velmi neodbytnou a vtíravou touhu vytáhnout z prosklené skříně jednu z těch nádherných, ručně broušených skleněných váz, napřáhnout se a ze všech sil ji roztříštit Kelly o hezkou blonďatou hlavu. Byly chvíle, kdy se bál, že by toho byl doopravdy schopen.

Paul se dlouze zadíval na černočernou tmu za oknem jejich velkého bytu a v duši se mu pomalu rozléval pocit zvláštní prázdnoty…

X

Marty Collins, pracovník soukromé bezpečnostní agentury a vrátný v jedné osobě, uviděl na monitoru průmyslové kamery číslo tři, umístěné tak, aby zaznamenávala veškeré dění na zabezpečeném parkovišti před budovou, Paula vystupujícího z jeho elegantního vozu, a vyšel ze své malé prosklené kukaně, aby mu mohl otevřít poctivé vchodové dveře, konstruované tak, aby odolaly i palbě ze samopalu.

Collins to měl v popisu práce, ale dělal to rád. Býval kdysi poldou, dotáhl to dokonce až na seržanta, a tady si teď přivydělával ke svému důchodu. Vlastně to byla dobrá práce. Sice nebyla příliš vážená, uznával bývalý okrskář sebekriticky, rozhodně ne tolik jako dřívější práce policisty, ale nebyla tak náročná. Když nic jiného, tak se nenachodil zdaleka tolik jako v dobách svých začátků, kdy ještě v černé policejní uniformě šlapal tvrdou dlažbu nekonečných newyorských chodníků. A kromě toho to byla práce docela slušně placená. V domech na Padesátésedmé, s výhledem na Central Park a Carnegie Hall, nebydleli žádní chudí lidé a výška nájmu byla zcela přiměřená poloze a službám, které se majitelé domu snažili svým nájemníkům poskytovat.

„Dobrý večer, pane Angelo,“ pozdravil uctivě vcházejícího mladého muže. Měl Paula docela rád, připomínal mu Jacka, jeho stejně starého vlastního syna. A navíc nebyl nijak namyšlený, na rozdíl od jiných nájemníků. „Vaše paní není doma. Odešla asi ve tři hodiny odpoledne a zatím se ještě nevrátila,“ dodal a v očích se mu podivně blýsklo.

„Dobrý večer, Marty. Děkuji vám, jste velmi laskav,“ odpověděl Paul zdvořile, ale přes čelo mu přelétl lehký stín nespokojenosti, vůbec nekorespondující s tou vlídnou odpovědí.

Paul se v poslední době naučil odlišovat v lidských hlasech nejrůznější tóny a podtóny, a tak i tentokrát dobře zaregistroval ten soucitný přízvuk v hlase vrátného a nebylo mu ani trochu příjemné, že si jeho rodinných a bytostně soukromých problémů všímá dokonce už i personál v domě.

Možná i to byl jeden z důvodů, proč se tentokrát s šedivým, ale ještě pořád ramenatým a dobře vypadajícím mužem ve slušivé uniformě nezastavil na pár slov, jak by to asi udělal kdykoliv jindy. Neměl na přátelský rozhovor náladu a obával se, že by si na tom dobrém muži zbytečně a hlavně nespravedlivě vybíjel své frustrace z nevydařeného manželství. Protože se tentokrát nezdržel na kus řeči, nedozvěděl se tak ještě jednu zajímavou a možná důležitou informaci, kterou pro něho měl starý Marty v záloze.

Mladý pan Angelo prošel bez povšimnutí chodbou kolem dvou výtahů až dozadu k širokému požárnímu schodišti a pěšky vyběhl těch dvaatřicet schodů dělících ho od dveří jeho bytu. Používal schodiště doma pokaždé a snažil se o to poctivě i v jiných budovách, pokud tedy nebyl cíl jeho cesty výš jak někde v pátém patře. V práci, vzhledem k tomu, že sídlil v horní třetině výškové budovy, používal rychlovýtah.

Zpočátku to dělal pro zdraví, aby si alespoň částečně vykompenzoval ony dlouhé hodiny strávené sezením, dílem v kanceláři a dílem za volantem luxusního vozu, posléze se z toho však vyvinul zvyk, na kterém Paul až chorobně lpěl. Měl rád pořádek a řád a byl mezi přáteli pověstný tím, že své zvyky striktně dodržoval.

Lehce zadýchaný se u dveří zastavil, zalovil v kapse, vytáhl svazek klíčů a odemknul oba bezpečnostní zámky vysokých dveří. Neměli žádné sousedy, byty v tomto domě zabíraly celé podlaží. Otevřel a vstoupil do tmy prostorné chodby. Po paměti nahmatal pravou rukou vypínač a rozsvítil stropní světlo.

Kellyiny vycházkové boty byly pryč, vrátný měl samozřejmě pravdu. Jako ostatně vždycky. Přes tyto věcí míval dokonalý přehled.

Paul si trochu smutně povzdechl a sundal si plášť. „Ano, miláčku, měl jsem se dneska bezva, děkuji za optání,“ utrousil polohlasem odpověď na otázku, kterou mu už hodně dlouho nikdo nepoložil, a pověsil tmavé sako na ramínko ve vestavěné skříni.

Zapnul přehrávač telefonních vzkazů, a zatímco si rozvazoval uzel hedvábné kravaty a rozepínal horní knoflíček košile s krátkými rukávy, poslouchal nahrávky. Nebylo jich tam toho mnoho. Vlastně jenom tři. Nějaká anonymní Kellyina přítelkyně se ptala, jestli platí ta párty. Jaká, to Paul netušil.

Potom tam byl vzkaz z autoservisu, že Kellyin opel je opravený, no a nakonec už jenom ten Paulův vlastní telefonát z auta.

Paul poslouchal svůj nerudný tón a trochu se styděl. Ani určité zkreslení způsobené přehráváním nedokázalo zakrýt to bezdůvodné podráždění, tu malichernou ironii v hlase. Paul byl vlastně docela rád, že Kelly ten vzkaz neslyšela. Jen by jím bezpochyby přispěl k další zbytečné hádce.

Vymazal všechny vzkazy a odešel do své pracovny na konci chodby. Hnědou koženou aktovku postavil na široký psací stůl z plného dřeva, vyložil z ní několik objemných složek napěchovaných dokumenty a zapnul výkonný počítač s plochým monitorem. Ventilátorek se ochotně roztočil a desktop rychle ožil.

Paul věděl, že později večer bude muset ještě hodně pracovat, chce-li být na zítřejší složité jednání s Ernestem Joycem opravdu dokonale připravený, a protože byl svým založením systematik, chtěl to mít všechno pěkně připravené a nažhavené. Aby stačilo jenom usednout ke klávesnici a začít.

Teď si však jen v rychlosti prolistoval svoji soukromou e-mailovou schránku, očima přelétl několik vzkazů, na kus papíru si udělal dvě nebo tři poznámky, ale do žádné opravdové práce se prozatím pouštět nehodlal.

Pěkně jedno po druhém.

Ze všeho nejdřív si totiž hodlal dát pořádného panáka, aby spláchl tu podivnou pachuť, která se mu usadila v ústech po vyslechnutí svého vlastního telefonického vzkazu.

Pracovat se bude až potom, rozhodl se. Noc bude dlouhá a Kelly je stejně bůhvíkde.

Znovu prošel chodbou a odbočil z ní doprava do velikého obývacího pokoje.

Rozsvítil si a zamířil rovnou k dobře zásobené barové skříňce v rohu místnosti. Navyklým, už snad tisíckrát zopakovaným pohybem ji otevřel.

Decentní, do žluta laděné světlo, se mlsně vplížilo do pokoje a smísilo se s mnohem jasnějším svitem skleněného lustru visícího pod stropem.

Paul natáhl ruku, krátce zaváhal a potom se rozhodl pro irskou whisky. Jamesona.

Měl irskou whisky, pravou irskou whisky, rád, mnohem raději než všechny ty Four Roses, Jacky Danielse a další bourbony z Kentucky, a úplně nejraději měl právě Jamesona.

Malými nerezovými kleštičkami naházel do široké tlustostěnné skleničky několik ostrohranných úlomků průzračného ledu, zalil je světlou žlutohnědou tekutinou, zakroužil sklenicí, až ledová tříšť jemně zacinkala o sklo, pomalu se otočil a ztuhl hrůzou.

Zíral totiž přímo do nekonečně hluboké hlavně velké masívní pistole s tlumičem. Černé, lesklé pistole, která mu mířila rovnou mezi oči…

X

Srdce se překvapenému Paulovi prudce rozbušilo a ruka s drinkem se zatřásla tak divoce, že několik velkých kapek té dobré a nekřesťansky drahé whisky vyšplouchlo na světle hnědý koberec s vysokými chlupy. Šokovaným pohledem přejel z matně černé pistole přes silnou paži a tělo muže oděného do tmavého vlněného obleku až na jeho hladce oholenou, ostře řezanou tvář, a podíval se mu přímo do světle modrých očí…

Byly studené jako knoflíky ledu v jeho sklenici a mohly by klidně patřit nějaké mrtvole. Ale nepatřily. Tyto oči byly živé a byl v nich zvláštní lesk. Divoký a brutální lesk. Ty oči vypadaly bezcitně a nebezpečně. Čišel z nich mráz.

„Pan Angelo?“ zeptal se ten muž tiše. Měl příjemný a melodický baryton, který se vůbec nehodil k jeho očím. „Jste pan Paul Angelo?“

Paul bezmyšlenkovitě přikývl. Ještě pořád nic nechápal. Muž si levou rukou vytáhl z kapsy saka malý lísteček papíru a krátce se do něj podíval. Paul si všiml, že má na rukou natažené tenké gumové rukavice. „Narozen sedmnáctého dubna devatenáct set šedesát sedm?“

„Ano. To jsem já. Oč se jedná?“ zatvářil se Paul zmateně.

„Je mi to velmi líto, pane. Ale musím vás informovat, že v případě, že jste opravdu tento pan Paul Angelo, tak mám za úkol vás zabít.“ Ruka se sklenicí se opět zatřásla a na koberci skončila další dávka Jamesona.

To, co Paul právě uslyšel, bylo tak šokující, tak úděsné, ale zároveň i tak strašlivě nesmyslné, že tomu v první chvíli vůbec nevěřil. Proč by ho, prokristapána, měl někdo zabíjet?

S vytřeštěným pohledem upřeným kamsi neurčitě do prostoru prošel těsně kolem toho muže s velkou pistolí a zamířil ke křeslu stojícímu opodál. Musel se posadit.

Muž se otočil a bez jediného slova ho následoval. Paul si sednul a roztržitě se napil pozvolna teplajícího nápoje. Irská whisky byla lahodná jako vždy, ale tentokrát Paul její jemnou kouřovou chuť nevnímal. Kdyby mu někdo do té sklenice nalil režnou té nejpodřadnější kvality, pravděpodobně by si toho nevšimnul.

Zvedl oči a podíval se znovu do kamenné tváře člověka stojícího před ním. Ruka s pistolí mu neustále mířila na čelo. Ať se hnul, kam se hnul, hlaveň pistole ho neustále doprovázela jako jeho vlastní stín. Jako kdyby měl na sobě připevněný nějaký zatracený magnet.

„Můžete mi, prosím vás, zopakovat, co jste mi to prve říkal? Já jsem se totiž asi přeslechl nebo jsem vám možná dost dobře nerozuměl,“ požádal Paul chvějícím se hlasem.

„Ale jistě,“ řekl ochotně ten muž a posadil se do protějšího křesla. Rozepnul si sako a přehodil si pohodlně nohu přes nohu. Měl na nich obuté dokonale vyleštěné černé polobotky od Gucciho. „Říkal jsem vám, že v případě, že jste pan Paul Angelo, tak mám za úkol vás zabít,“ zopakoval lehkým konverzačním tónem.

„Máte za úkol mne zabít,“ zopakoval si Paul pro sebe tiše. „Tak to jsem vám bohužel prve rozuměl naprosto správně,“ dodal už o něco hlasitěji. „Kdo vám, proboha, mohl dát takový šílený úkol?“ zeptal se nechápavě. Až dodnes se domníval, že nemá žádné nepřátele. Rozhodně ne takové, kteří by si přáli jeho smrt, slevil poněkud, když si vzpomněl na svoji vlastní manželku a asi na tři majitele méně úspěšných reklamních agentur, jimž v poslední době přebral několik, pro ty tři pravděpodobně docela důležitých, zákazníků.

„Ach, promiňte, pane Angelo, ale na to vám nemohu dost dobře odpovědět,“ odmítl muž odpovědět na otázku. „Jistě uznáte, že nemohu zklamat důvěru svého klienta. Nedomnívám se, že by chtěl, abych vám tuto informaci sdělil. Vlastně, mám-li k vám být zcela upřímný, jsem si tím naprosto jist. Výslovně mi to totiž zakázal.“ Hlas toho muže byl naprosto nevzrušený. Jako kdyby se bavil o prodeji starého nepotřebného auta a bylo mu přitom úplně lhostejné, jak celá ta nezajímavá a nudná transakce nakonec dopadne.

„Ale proboha, nemůžete se přece jen tak vloupat do mého bytu, počkat si tady, až se vrátím domů z práce, namířit mi na hlavu revolver a říct mi, že mě zabijete?“ vyrazil ze sebe zoufale Paul a přes veškerou snahu se mu hlas opět zachvěl.

Muž nadzvedl tázavě obočí. Nevšímal si toho, že je Paul rozrušený a mírně hysterický. Na to byl zvyklý. Lidé, s nimiž se při své práci potkával, většinou bývali rozrušení a mírně hysteričtí. Někteří bývali i velmi rozrušení a velmi hysteričtí. Muže více než ten tón, zaujal vlastní sled Paulových myšlenek. Ta jeho poslední věta mu totiž nedávala vůbec žádný smysl. Proč by nemohl udělat něco takového, o čem Paul prve hovořil? Zavrtěl hlavou. Na takový nesmysl snad ani nebylo třeba odpovídat. Zamyslel se, protože si znovu vybavil Paulova slova a zachytil tam teď jinou věc, kterou považoval za důležitou uvést na pravou míru. „To není revolver, pane Angelo,“ řekl a podíval se vážně na Paula.

„Prosím?“ vytřeštil na něho Paul nechápavě oči.

„Říkám vám, že tahle zbraň, se kterou na vás teď právě mířím, není revolver. Revolver má totiž otočný bubínek, kdežto pistole má zásobník umístěný zpravidla v pažbě. To je základní rozdíl. A toto je, jak vidíte, pistole. Zásobník je zde v pažbě, na šestnáct nábojů,“ ukázal prstem na pažbu zbraně.

„Je to Walther, P 99 MILITARY, ráže devět milimetrů PARA,“ pokračoval muž ve výkladu. „A pokud vás skutečně zajímají technické detaily, tak vám mohu samozřejmě také posloužit, ale jestliže od sebe nerozeznáte pistoli a revolver, tak vám ty technické věci asi mnoho neřeknou. Bylo by to, odpusťte mi to přirovnání, jako házení perel sviním. Co je ale podstatné, alespoň pro mne, tak to, že je to velmi kvalitní a vysoce spolehlivá osobní zbraň. Ještě nikdy mne nezklamala. Rád ji používám při své práci a docela mne mrzí, že, až se tady dnes vypořádám s vámi, tak se s ní budu muset rozloučit, protože tenhle kousek je obzvláště vydařený. Mám nicméně zásadu nepoužívat stejnou zbraň více jak jedenkrát. Mohlo by se mi to nevyplatit. Oni ani ti poldové nejsou tak úplní tupci, jaké z nich dělají v televizních seriálech, a mohli by si dát ledacos dohromady.“

Paul nevěřil svým uším, myslel si, že se mu to jenom zdá. Moc si přál, aby se mu to jenom zdálo. Aby se z toho ošklivého snu probudil a ten člověk, ten šílenec, ten duševně chorý muž, byl pryč. Zavřel oči a pevně stiskl víčka. Je to sen, je to jenom sen, opakoval si zarputile. Teď pěkně pomaloučku napočítám do pěti a až potom otevřu oči, ten člověk tady nebude. Bude pryč. A já tady budu sám. Úplně sám. Jenom se svou sklenkou whisky. Paul napočítal v duchu pomalu do pěti a prudce otevřel oči.

„Baf!“ řekl muž sedící stále naproti němu pobaveně. „Jestli jste doufal, že se vám jenom zdám, tak vás musím zklamat, protože já se vám nezdám,“ dodal s úsměvem. Jeho velká pistole přitom stále mířila na Paulovo čelo. Tak sen to tedy nebyl.

Paul si zklamaně vydechl a poněkud se v křesle sesunul. Vypadal, jako by se o pár palců zmenšil. Zhroutil do sebe. „To mě doopravdy chcete zabít?“ zeptal se tiše.

„No samozřejmě,“ řekl muž s pistolí. „Neberte si to nijak osobně, pane Angelo, je to čistě byznys. Docela jednoduchá obchodní transakce mezi mnou a mým klientem, která s vámi nemá co dělat.“

„Jak to, prosím vás, myslíte, že to se mnou nemá co dělat? Vždyť přece chcete zabít mě!? Nebo se snad mýlím? Pokud ano, opravte mne, prosím. Nebudu se na vás kvůli tomu vůbec zlobit.“ Paul měl co dělat, aby se ovládal, aby nedostal záchvat šílenství. Měl pocit, že brzy začne hlasitě ječet, protože pro toho chlapa byly otázky morálky evidentně zcela cizí.

„Ne. Nemýlíte se, pane Angelo,“ odpověděl ten muž pomalu a rozvážně. „Asi jsem se prve špatně nebo nepřesně vyjádřil. Omlouvám se vám. Víte, já nejsem příliš obratný řečník. To je tím, že já se živím převážně rukama a jen málokdy mám příležitost si s někým důkladněji popovídat. Myslel jsem to tak, že já proti vám osobně naprosto nic nemám. Přestože mi můj klient o vás řekl mnoho nehezkých věcí. Ale dostal jsem zaplaceno, abych vás zabil, a tak to také udělám. Je to moje práce a já si nemohu dovolit vtahovat do ní nějaké osobní pocity.“

Paul prudce položil sklenici na stůl a vymrštil se z křesla. „Ale kdo?“ vykřikl. Jeho strach se měnil ve vztek. „Kdo, krucinál, chce, abych umřel? Řekněte mi jeho jméno! Jeho jméno! Člověče, musíte mi přece říct jeho jméno!“ Chodil rozčileně po pokoji tam a zpět a nervózně přitom mával rukama. Muž zůstával dál pohodlně sedět a spokojil se pouze s tím, že ho měl neustále na mušce.

„Promiňte, pane Angelo, už jsem vám přece řekl, že vám v žádném případě nemohu sdělit, kdo si ten kontrakt na vás objednal,“ řekl trochu unaveně. Nerad něco vysvětloval neustále dokola. Vždyť to bylo tak prosté, tak jednoduché. Jako, že jedna a jedna jsou dvě. Tak proč tolik zbytečných řečí kolem. Nechápal, proč se někteří lidé nedokáží smířit s realitou, proč nedokáží uvažovat racionálně.

„Tak mi aspoň řekněte, proč? Proč mě, proboha, máte zabít? Vždyť já jsem nikdy neublížil ani kuřeti! To vám mohu klidně odpřisáhnout. Tak proč tedy? Proč mě máte zabít?!“ naléhal Paul.

„Je mi to skutečně moc líto, pane Angelo, ale ani na to vám nemohu dát uspokojivou odpověď. Tentokrát hlavně proto, že ji ani já sám neznám. Nebyl jsem seznámen s klientovými důvody.“

„Tak vy nevíte, proč to máte udělat, a přesto mě chcete zabít?“

„Samozřejmě. Co je na tom divného? To spolu vůbec nesouvisí. To pro mne přece není ani trochu důležité, proč si někdo přeje, abyste právě vy zemřel. Nějaký důvod pravděpodobně mít bude, jinak by si to přece nepřál, ale to se mne vůbec netýká. To není můj byznys. Můj klient vyslovil svůj požadavek, velmi jednoznačný, mimochodem, já mu nabídl možné varianty provedení, jednu z nich jsme společně vybrali, dohodli se na finančních podmínkách a on mi zaplatil zálohu. To je vše. Prosté a jednoduché. To je můj byznys. Víc já vědět nepotřebuji. Ode mne se teď pouze očekává, že splním svoji část smlouvy.“

„A takhle málo, jenom to, že si to někdo prostě přeje, vám doopravdy stačí k tomu, abyste někoho zavraždil? Vás skutečně vůbec nezajímají důvody toho člověka? Vám ani trochu nevadí, že ta osoba, která si u vás vraždu objedná, může být třeba také mnohem horší člověk, než ten nebožák, kterého máte zavraždit? Že to může být nějaká bezcitná a bezcharakterní lidská zrůda? Nějaká zbabělá hyena, která si takto vyřizuje své osobní spory? Toto vy vůbec neberete v úvahu v té své… práci? To je vám opravdu lhostejné? Vám prostě stačí, když někdo položí na stůl peníze nebo tučný šek, ukáže vám fotku, nebo co vám to vlastně ukazuje, možná vám jenom ukáže na někoho prstem a řekne, jděte a zabijte támhle toho, a vy klidně jdete a toho dotyčného zavraždíte?“

Muž se na začátku Paulova proslovu začal nespokojeně mračit a mračil se čím dál víc. Zjišťoval, že tady došlo k naprostému nepochopení naprosto zásadních věcí.

„Víte, pane Angelo,“ nadechl se k odpovědi, „já to slovo, které jste teď ve své emotivní řeči několikrát použil, to ošklivé slovo -vražda- velmi, ale opravdu velmi nemám rád. Vadí mi, když ho používají lidé, kteří nechápou jeho pravý obsah a význam. A přehnané používání tohoto slova v médiích, navíc velmi často v naprosto nevhodných souvislostech, diskvalifikuje náš byznys v očích široké veřejnosti. Vražda, vražda,“ cedil muž skrze zuby a tvářil se hluboce nespokojeně. „To je takové ošklivé slovíčko. A víte vy proč? Protože je velice zavádějící. A to proto, protože je citové. To slovo by se, samozřejmě jen podle mého skromného názoru, který pochopitelně nemusíte akceptovat, to je zase vaše demokratické a nezpochybnitelné právo,“ zdůraznil muž, když viděl, jak v Paulovi narůstá pobouření, „mělo používat jedině v těch odůvodněných případech, kdy někoho zabijete, protože k tomu máte takříkajíc citový důvod. Rozumíte mi? Ne? Opravdu ne? Vysvětlím vám to tedy na příkladech. Vraždíte, protože nenávidíte. Anebo naopak vraždíte, protože milujete. To však s námi dvěma nemá naprosto co dělat. Předpokládám, že toto uznáte i vy,“ zasmál se muž suše. „To, že zabiji vás, není v žádném případě vražda,“ pokračoval, když se Paul k jeho smíchu nepřidal. „Náš případ je obyčejný, prostý byznys. Jak bych to jenom… Prostě něco takového, jako když si jdete v sobotu ráno koupit rohlíky do té malé pekárny na rohu. Chodíváte přece každou sobotu kolem deváté ráno kupovat rohlíky do té pekárny na rohu?“

Paul se zhnuseně otřásl. Něco tak otřesně cynického a bezohledného ještě nikdy v životě neslyšel. Nejhorší bylo, že ten člověk zřejmě tomu všemu, o čem hovořil, naprosto bytostně věřil. Že to byla jeho životní filozofie, kterou se, k neštěstí svého okolí, asi i řídil. A on, Paul, byl teď takovému člověku, takovému psychopatovi bez špetky soucitu, vydán na milost a nemilost. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu?, pomyslel si zoufale a bylo mu sebe sama líto.

„A jak byste tedy podle té vaší pozoruhodné teorie nazval, když někdo někoho zabije pro peníze? Když přepadne večer na ulici náhodného chodce nebo když někde v parku umlátí kvůli mizerným dvaceti dolarům dlažební kostkou babičku, která udělala tu jedinou chybu, že šla se svým psem na procházku ve špatnou chvíli?“ zeptal se s odporem.

Muž zauvažoval. „Víte, to je samozřejmě poněkud extrémní příklad, který jste si zvolil, určitě schválně, abyste mi to ztížil,“ podíval se na Paula vyčítavě. „Ale nicméně to už je právě ten byznys, o němž jsem před okamžikem hovořil. Samozřejmě, že i v našem oboru narazíte na zvrhlíky, kteří jsou opravdu schopni zabíjet pro pár dolarů, já takový rozhodně nejsem, to mi věřte, já tedy ne, já si zachovávám stabilně vysokou úroveň, ale faktem zůstává, že pořád je to byznys. Byť drobný, ale přesto byznys. Tam totiž není ta správná citová vazba, kterou jsem se vám pokoušel před chvílí objasnit, aby to mohla být regulérní vražda podle všech uznávaných pravidel. Já takovému případu zkrátka říkám zabití,“ dodal po krátkém za myšlení.

„Proboha,“ zachvěl se Paul, když slyšel strašlivou lhostejnost, s jakou ten muž hovoří o zabíjení lidských bytostí. Jak jediné, co ho trápí, je správná terminologie, ale nikoliv už osud jeho obětí. Poznával, že kritéria lidských hodnot mohou mít velmi široké rozpětí a různý výklad. „Vy jste snad doopravdy rozhodnutý to udělat,“ konstatoval rezignovaně a poprvé za celou tu dobu si připustil, že přestože je mu teprve něco málo přes čtyřiatřicet let, pravděpodobně velmi brzy zemře. Hlavou mu rychlostí blesku prolétlo, že už pro něj nebude žádné zítra, že už nikdy neuvidí svého tátu, svou ženu, své přátele. Že nic z toho, co si plánoval na zítra a na ještě pozdější dobu, už nikdy nezrealizuje. Že už se nikdy s Kelly nepohádá, ale že už se s ní ani nikdy nepomiluje. Bylo mu toho všeho najednou líto. Uvědomil si náhle, že i přes všechny ty spory, které spolu v poslední době měli, ji má ještě pořád moc rád, a že jen těžko by se s ní dokázal rozloučit. Začínalo to však vypadat, že ho od ní odloučí někdo jiný. A definitivně. Jednou pro vždy a bez možnosti odvolání.

„Ale samozřejmě, že jsem rozhodnutý to udělat, pane Angelo,“ odpověděl mezitím zabiják shovívavě. „To jsem byl už tehdy, když jsem tu zakázku přijal a s tím kontraktem na vás souhlasil. Kdybych nebyl pevně a jednoznačně rozhodnutý to udělat, tak bych tady s vámi teď přece vůbec nebyl. To dá rozum. To by přece ode mne bylo velice nemoudré.“ Pokýval lehce hlavou.

„Smiřte se s tím, pane Angelo,“ řekl chlácholivě. „To je totiž to nejlepší, co můžete v této situaci udělat. Berte to prostě jako danou a neměnnou věc. Jako zásah vyšší moci. Jako něco, co vy nemůžete naprosto žádným způsobem změnit, dokonce ani ovlivnit. Berte to zkrátka jako váš osud. Já vím, že vy studovaní lidé většinou na osud nevěříte. Ale co vy osobně? Vy jste přece také studovaný. Věříte vy na osud, pane Angelo? Osud jako předurčenost všeho našeho bytí či nebytí?“

„Osud,“ zašeptal Paul hořce. „Loni v létě jsme byli s manželkou na dovolené na Haiti. A tam mi jedna domorodá věštkyně vyčetla z dlaně, že mě čeká dlouhý a úspěšný život. Odhadla velmi přesně, co všechno se mi už v mém dosavadním životě přihodilo, a tak jsem byl docela nakloněn věřit i té její optimistické předpovědi do budoucna. O to spíše, že jsem jí za to tenkrát zaplatil patnáct dolarů.“

„Ale pane Angelo,“ pousmál se muž, „vždyť vy přece víte, že každý na světě se občas zmýlí. A že i mistr tesař se někdy může utnout. Vždyť je to tak lidské. Tak proč by se nemohla splést nějaká domorodá věštkyně někde na Haiti. A kdoví, třeba to byla prachobyčejná podvodnice a vy jste jí zkrátka a jednoduše naletěl. Asi by vám těch patnáct dolarů měla vrátit, pane Angelo, protože konkrétně ve vašem případě neměla s tím dlouhým životem pravdu. Tím jsem si jist. Jenomže se upřímně obávám, že vy už nebudete mít žádnou příležitost k reklamaci. Musím konstatovat, že to od vás nebyl dobrý byznys. Ale netrapte se už s tím, teď už to stejně nemá vůbec žádný smysl. Lidé přicházejí i o mnohem víc, jak o mizerných patnáct dolarů. Viďte?“

Paul se zase vyčerpaně posadil a zoufale se podíval tomu muži do studených ocelově modrých očí. Nenašel v nich ani špetku soucitu nebo zájmu o svou osobu. Jen čirou lhostejnost a občas jakési zvrhlé pobavení. „Prosím vás, pane…, pane…, nevím, jak vás mám oslovovat, řekněte mi, že je to všechno jenom vtip. Že jste si ze mne dělal celou tu dobu jenom legraci. Zasmějeme se, dáme si spolu dobrý drink, mám v baru něco, co by vám snad mohlo chutnat, podáme si ruce a půjdeme si každý po svém,“ zaprosil.

Muž nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pane Angelo, zklamal jste mne. Moc jste mne zklamal. Já vás měl za inteligentního a logicky uvažujícího muže, ale vy vypadáte, že ještě pořád dočista nic nechápete. Já vám nerozumím. Vždyť já přece nemám žádnou jinou možnost než vás dnes večer zabít. Bylo by to ode mne naprosto neetické. Slíbil jsem svému klientovi, že kontrakt zrealizuji a nezbývá mi tak, než své slovo splnit.

Pane Angelo, vám to snad nemusím neustále vysvětlovat. Vždyť vy jste přece také obchodník a podnikatel a tak určitě víte sám velice dobře, jak závratnou rychlostí se šíří zprávy, že je někdo nespolehlivý nebo že nedrží dané slovo. Ne, ne, ne,“ zavrtěl muž odmítavě hlavou. „Já si rozhodně nemohu dovolit ztratit svoji klientelu. Ještě nemám vyděláno tolik, abych mohl se svojí živností definitivně skončit a žít dostatečně pohodlně jako rentiér. Víte, zvykl jsem si na dost vysoký standart a nehodlám z něho kvůli vám slevovat. Je mi to líto, ale opravdu se nedá vůbec nic dělat.“

Paul se hluboce zamyslel. Proč mu ten muž s pistolí tak zdůrazňoval, že je obchodník? Dalo by se toho snad nějakým způsobem využít? Okrajem sklenice si přejížděl přes spodní ret a uvažoval. Počáteční šok ho poněkud přešel a teď přemýšlel, jak se z té strašné situace co nejrychleji dostat. Pokud možno živý.

Jeho racionální a střízlivý mozek už překonal prvotní nápor strachu a začínal být opět schopen rozumně kalkulovat. Paul rychle zvažoval a hodnotil svoje možnosti. Že by toho muže přemohl v boji, tomu příliš nevěřil. Ten člověk byl mohutný a silný, Paul byl spíše postavy drobné a šlachovité. Muž měřil nejméně šest stop a pět palců, Paul neměl ani těch šest stop. A kromě toho, a to byl velice významný a rozhodně nezanedbatelný argument, muž byl ozbrojený. Svoji pistoli ještě ani na okamžik neodložil, naopak s ní neustále mířil na Paula. Když ne na jeho hlavu, tak na jeho břicho. Ne, to nešlo. Rvačku si Paul ponechával v záloze jako tu úplně nejposlednější možnost. Rvát se možná bude muset, ale teprve až vyčerpá všechny ostatní možnosti. Až nebude mít definitivně co ztratit. Pokusit se zvrátit zdánlivě beznadějnou situaci v obchodní jednání, to by mohlo být řešení. Tam by měl Paul jistou šanci, to byla jeho parketa. Obchodem se přece už řadu let úspěšně zabýval a docela slušně se jím živil. „Prozraďte mi, pane,“ zvedl k muži oči. „Kolik máte za tu vra…, totiž, abych se vyjádřil správněji, za tu transakci, řečeno vaším slovníkem, dostat zaplaceno?“

Muž se shovívavě pousmál. „Ale prosím vás. Vy máte pořád takové otázky, na které vám nemohu dost dobře odpovědět. Copak vy byste mi snad prozradil, kolik inkasujete za zrealizované obchodní případy od vašich zákazníků?“

Paul pokrčil rozpačitě rameny. „Kdyby mi šlo o život, kdoví,“ prohodil. Znovu se zamyslel. Musel na to jít jinak. Ten chlap byl tvrdý oříšek. „Dobrá. Víte co, pane, já mám pro vás takovýto návrh. Seriózní obchodní nabídku, abych tak řekl,“ pokračoval a znovu se soustředil na modré oči zabijáka. „Zcela bez ohledu na to, kolik máte dostat teď. Víte, já jsem poměrně dost bohatý člověk a domnívám se, že vám mohu ledacos nabídnout. Co byste řekl, řekněme, dvojnásobku toho, co máte dostat od vašeho současného klienta? Jak říkám, bez ohledu na to, kolik máte slíbeno, já vám nabízím rovný dvojnásobek, pokud ten kontrakt na moji osobu zrušíte.“

Mužova tvář zůstala dokonale nehybná, ale na očích mu Paul viděl, že přemýšlí a snad i zvažuje tento jeho návrh. Čekal na zabijákovu reakci a snažil se nedávat najevo svoji netrpělivost.

„To je skutečně velmi velkorysá nabídka,“ pronesl muž s pistolí pomalu. „Dostal jsem za vás zaplaceno dost a dvojnásobek by byl samozřejmě velice příjemný. Dokonce si troufám říct, že dvojnásobně příjemný,“ usmál se na okamžik.

Paul v duchu zajásal. Pokud ten člověk přistoupí na vyjednávání, nemuselo by to být tak beznadějné, jak si myslel zpočátku.

„Ale ne,“ zklamal vzápětí muž veškeré jeho naděje. „To nejde. Zapomeňte na to, pane Angelo. Je to sice lákavé a byl to od vás dobrý pokus, ale nebylo by to ode mne ani trochu fér. Byl by to podraz na mého klienta a v důsledku bych nakonec na té vaší nabídce ještě prodělal, protože by se mi to vymstilo na ztrátě mého vysokého kreditu. Ztráta dobré pověsti se nedá penězi jen tak snadno nahradit. Vždyť to dobře víte. Tomu přece rozumíte stejně dobře jako já.“

Paul se usilovně snažil, aby na něm nebylo znát velké rozčarování z toho, že se jeho plán ocitl v troskách ještě dříve, než se pořádně rozjel. Že zrovna já musím narazit na neúplatného a čestného nájemného vraha! Takový šílený paradox! Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak mu to neuvěřím, říkal si Paul zklamaně v duchu a začínal zase propadat beznaději a zoufalství.

Dostal však ještě jeden nápad, který se rozhodl vyzkoušet. Pokud však nevyjde ani to, nezbude mu už opravdu nic jiného, než se na toho muže vrhnout s holýma rukama a doufat přitom v menší zázrak.

Položil už dokonale vyprázdněnou a od zpocených prstů ohmatanou skleničku na stůl a trochu prudce povstal ze svého pohodlného křesla. Muž naproti sebou při tom náhlém pohybu trhl a nadzvedl výhružně zbraň a obočí. „Klid, klid. Nic se neděje,“ pozvedl Paul chlácholivě ruce před sebe. „Já si teď jen dojdu tamhle k tomu stolku pro svoji šekovou knížku. Vím dobře, že bych vám neutekl a nebudu se o to ani pokoušet. To vám slibuji. A já své slovo také držím. V tom jsme si podobní.“

Muž na okamžik zaváhal, ale potom Paulovi pokynul. Rovněž se však zvedl, a ač vypadal uvolněně, byl v dokonalém střehu.

Paul došel beze spěchu k malému pseudosecesnímu stolku s mramorovou deskou nahoře a vyjmul z jeho zásuvky úzký sešitek a zlatočernou propisovací tužku značky Parker.

Vrátil se s tím vším nazpět a posadil se znovu do svého křesla. Sešitek položil na okraj stolu a chvíli do něj soustředěně něco psal. Hlavně číslice. Popsaný ozdobný list papíru ze sešitu opatrně vytrhl a položil ho na druhý konec stolu. Tak, aby na něj ten lhostejný muž s velkou pistolí dobře viděl. „Poslyšte, pane,“ řekl, „tady máte řádně vyplněný a mnou podepsaný šek na milión sedm set šedesát osm tisíc dolarů. Je splatný na doručitele a je to naprosto vše, co mám v bance v hotovosti. Přísahám. Vezměte si ten šek, prosím, a odejděte odsud. Nechte mne žít. Slibuji, že vás nebudu sledovat a ani nebudu nic hlásit policii. Zapomenu, že jsme se vůbec kdy viděli.“

Muž se na Paula upřeně díval a mlčel. Když už bylo mlčení příliš dlouhé, Paul ztratil nervy a vypálil svoji úplně poslední munici. „A abyste neměl pocit, že jste vzal peníze zadarmo a abyste nepřišel ve své profesi zkrátka,“ dodal poněkud chraptivě, „berte to jako platbu předem za kontrakt na toho člověka, který si objednal moji smrt.“

A bylo to venku…

X

Sice to udělal pod tlakem okolností a ve snaze zachránit si svůj vlastní život, ale pořád to neměnilo nic na skutečnosti, že si objednal vraždu. Vraždu člověka, kterého možná ani osobně neznal.

Muž s pistolí se podíval Paulovi přímo do očí. Paula polilo horko, ten chlap měl bezcitný výraz lovícího chřestýše. Těžce polknul. Cítil, že v něm ten člověk čte jako v otevřené knize. Měl však pocit, že ten muž o něčem důležitém přemýšlí a vyvaroval se proto jakýchkoliv projevů, kterými by ho mohl rozptýlit. Co kdyby ten muž přeci jen uvažoval o tom, že nechá Paula na pokoji?

„Nehrajete náhodou šachy, pane Angelo?“ překvapil Paula po dalším velmi dlouhém mlčení ten muž na první pohled zcela nelogickým a nesmyslným dotazem.

„Jak? Prosím?“ byl Paul tím dotazem dokonale zmaten.

„Ptám se vás, zda hrajete šachy, pane Angelo. To je taková velmi stará, ale velmi rozšířená a oblíbená stolní hra. Ale vždyť vy přece víte, co jsou to šachy…“

„Já, vlastně ano. Ano, hraji šachy,“ odpověděl Paul. „Ale vůbec nechápu…“

Muž ho umlčel velitelským gestem. „Hrajete je dobře?“ ptal se dál.

„Já nevím, snad ano.“

„Já jsem velmi dobrý hráč, pane Angelo.“

„To vám gratuluji, ale vůbec nechápu, proč mi to říkáte. Měl jsem za to, že se spolu bavíme o něčem úplně jiném,“ řekl Paul trochu netrpělivě a podrážděně. Způsob uvažování toho člověka mu zůstával záhadou.

„Vždyť je to přece tak prosté,“ lehce se pousmál muž. Jeho oči však zůstaly i nadále strnulé a prosty jakýchkoliv emocí. „Mám pro vás tento v zásadě docela jednoduchý návrh. Pokud si troufáte se mnou změřit své síly, znovu vám však připomínám, že já jsem velice dobrý hráč, zahrajeme si o váš život partii šachu. Když vyhrajete, odejdu odtud pryč a nechám vás žít. Když tu partii prohrajete, odejdu odtud také pryč, ale před tím dokončím neprodleně tu zakázku. Když partie skončí remízou, hrajeme další hru. Až do definitivního rozhodnutí.“

Zamyslel se.

„A pokud jde o váš zájem o kontrakt na člověka, jenž si objednal vaši smrt,“ dodal posléze. „Myslím, že si o něm můžeme promluvit v každém případě. Ať už ta naše šachová partie dopadne tak nebo tak. Nespojoval bych tyto dvě záležitosti dohromady. Tak co vy na to? Souhlasíte? Podle mě je to docela dobrý byznys. A lepší nabídku vám už stejně nedám. O tom vás mohu ubezpečit.“

Paul se na něho překvapeně podíval a v očích se mu rozsvítila jiskřička určité naděje. Věděl o sobě, že je vynikající hráč, na Harvardu patřil mezi nejlepších deset hráčů v historickém žebříčku univerzity, vlastně byl šestý, a domníval se, že by mohl v šachovém souboji, rozhodně na rozdíl od souboje pěstního, snad i uspět.

„Mám na vybranou?“ zeptal se však úmyslně bázlivým tónem, aby se muž své nabídky nakonec ještě nezalekl a nestáhl ji.

„Ale jistě,“ přikývl muž ochotně. „Můžete moji nabídku samozřejmě odmítnout. Nikdo vás nemůže donutit ji akceptovat.“

„A když ji odmítnu?“

Muž pokrčil lhostejně rameny a usmál se. Usmívaly se však jen jeho rty. Oči zůstaly i nadále bez výrazu. „Zabiji vás,“ řekl suše.

„A když přijmu a tu partii prohraji?“

„Tak vás také zabiji.“

Paul se otřásl. „Jakou mám záruku, že v případě, že vyhraji, mne opravdu necháte na živu?“

Muž se nespokojeně zamračil. „Máte mé slovo. Mrzí mne, že o něm pochybujete.“

Paul krátce přemýšlel. „Dobrá,“ řekl. „Za těchto předpokladů si myslím, že ve skutečnosti na výběr příliš nemám. Přijímám tedy vaši nabídku a souhlasím, že spolu budeme hrát šachy za podmínek, jak jste je právě definoval.“

„Tak tedy…,“ muž ukázal rukou na konferenční stůl mezi nimi, „určitě tady někde máte šachovnici.“ Pohled mu přitom padl na vyplněný šek. „Tohle dejte zatím někam bokem, pane Angelo,“ řekl Paulovi, „ale ať se nám to v zápalu boje někde neztratí. Byla by toho škoda, je to roztomilá sumička. Vrátíme se k tomu později.“

Paul položil šek na okraj stolu a zatížil ho prázdnou sklenicí od whisky. Potom se zvedl a přinesl z knihovny velkou šachovnici. Rozložil ji na stole a vysypal z plátěného sáčku dřevěné figurky.

Naposledy zaváhal, podíval se ještě jednou zkoumavě na muže s pistolí, stále ještě nevěřil, že to myslí s těmi šachy vážně, ale pak už docela energicky zvedl ze stolu po jednom pěšci od každé barvy. Dal si obě ruce za záda a řekl: „Vyberte si.“

„Pravou,“ řekl muž bez zaváhání.

Paul rozevřel pravou dlaň a ukázal černou figurku. Položil ji na vzdálenější stranu šachovnice a začal na své straně rozestavovat figurky bílé. Muž položil pistoli na okraj stolu a promnul si gumové prsty. Paul se na tu odloženou zbraň podíval a zauvažoval, zda by se jí dokázal zmocnit.

Muž naproti nemusel být telepat, aby tyto jeho úvahy snadno rozluštil. „Vůbec na něco takového nemyslete, pane Angelo,“ řekl s křivým úsměvem. „Než byste se dokázal natáhnout přes stůl až sem ke mně, byl byste nejméně třikrát mrtev. Nepodceňujte mne, prosím, já vím velmi přesně, co dělám,“ dodal a rozestavil na bitevním poli černé figurky do základního postavení.

Paul sklopil zahanbeně zrak a rovnal nervózně své figurky. Netušil, že jsou jeho myšlenkové pochody tak průhledné.

„Prosím, pane Angelo, máte bílé. Začínáte,“ řekl černý muž, když byl připraven.

Paul cítil, jak se mu potí dlaně a jak mu i po zádech stéká čůrek ledového potu. Vnitřnosti se mu třásly nervozitou a téměř ani nedýchal. Šlo doslova o vše a on měl svůj osud ve svých rukou. Natáhl paži a chvíli ji držel nad šachovnicí. Všiml si, že se mu třesou prsty. Několikrát sevřel dlaň v pěst, až mu zapraskaly klouby v prstech, a potom rychle táhl královským pěšcem, a když muž odpověděl stejnou kartou, zahrál jezdcem.

„To vypadá jako opatrná španělská hra. Hrajete na jistotu a doufáte ve výhodu prvního tahu?“ zeptal se muž s ošklivým úsměškem a odpověděl druhým jezdcem.

„Na to spoléhat bych si netroufnul. Ale je pravda, že já jsem v zásadě velice opatrný člověk,“ odpověděl Paul. Muž se na něho s trochu ironickým úsměvem podíval.

Paul si té ironie všimnul a rychle proto dodal: „I když uznávám, že to může znít dost prazvláštně v situaci, kdy jsem se nechal zaskočit nájemným vrahem ve svém vlastním bytě. Jak jste se sem vlastně dostal? Bylo přece zamčeno,“ zeptal se, aby muže rozptýlil, a zahrál přitom druhým jezdcem. Chtěl uvolnit prostor pro své ostatní figury, aby je mohl co nejrychleji a nejúčinněji zapojit do hry a ovládnout přitom střed šachovnice.

„Pane Angelo, vůbec se netrapte tím, že jsem si na vás počkal tady u vás. Že jste se, jak tomu sám tak roztomile říkáte, nechal zaskočit. Věřte, že já jsem uznáván a respektován jako mistr ve svém oboru. A co bych to, prosím vás, byl za profesionála, kdybych nedokázal obejít pár kamer, oklamat starého vysloužilého poldu a překonat dva zámky ve dveřích? Ale to je vedlejší. Budeme pokračovat v klasické hře?“ dodal a bez velkého přemýšlení vyjel střelcem až na c5.

„Studoval jste šachovou teorii? Nebo jste snad někdy hrál profesionálně? Vypadáte dost zkušeně a velice sebejistě,“ zeptal se Paul, zatímco zvažoval svůj příští tah.

„Opravdu si to myslíte?“

„Ale ano, jistě.“

„Tak to vám děkuji za kompliment, ale musím se přiznat, že jsem šachy nestudoval. Na něco takového já neměl nikdy čas. Já jsem čistokrevný samouk amatér, ale lidé, se kterými jsem měl někdy příležitost hrát, říkali, že mám talent,“ opáčil zabiják skromně. „Možná, že kdybych se tomu v mládí víc věnoval, že by ze mne mohlo něco být. Ale takto je to jenom takový můj koníček. Duševní relaxace. A kromě toho to docela příjemně tříbí logické uvažování. Bez něho bych svoje řemeslo vykonávat nemohl, to jistě uznáte.“

„Proti tomu se dá asi těžko něco namítat, ale pojďme si tady udělat trochu prostoru,“ řekl Paul, vzal jezdcem černého pěšce a uvolnil tak malou lavinu několika výměn.

„To byl laciný a snadno předvídatelný tah, pane Angelo, z toho vůbec nic nevytěžíte. Toho koně za střelce já totiž klidně vyměním. Víte, asi byste měl vědět, že v závěru se mi lépe hraje se dvěma jezdci proti dvěma střelcům.“

„V pořádku, pane. Já mám ve finále zase raději střelce. Se dvěma střelci je totiž mnohem snadnější dát soupeři mat než se dvěma jezdci. Opravdu byste mi neprozradil, kdo si moji smrt objednal? Vždyť mě stejně chcete zabít, takže proč byste to přede mnou měl tajit? Těžko to někomu prozradím, když budu mrtev. Nemyslíte?“

„Ne, opravdu se nezlobte, ale to já skutečně nemohu. Víte, já si velmi zakládám na dvou věcech. Na své profesionalitě a na své cti. Slíbil jsem, že klienta neprozradím, a svůj slib dodržím. Dané slovo je pro mne posvátné. Je mi to líto. A pak, co když nějakou náhodou vyhrajete a já vás nebudu moci zabít? Co potom s vámi?“

„Dobrá. Už to po vás nebudu chtít vědět. Ale aspoň mi řekněte, proč jste mne nezastřelil hned, jakmile jsem vstoupil večer do dveří? To mi snad říct můžete. Proč tady teď se mnou sedíte, povídáte si, hrajete šachy a riskujete přitom, že sem někdo přijde nebo že mi někdo zatelefonuje? Každou chvíli se může vrátit domů moje paní, může sem přijít poslíček, starý Martin může jít na obhlídku. To riziko je přece dost značné, tak proč tedy tohle všechno podstupujete?“

Muž zaváhal a podíval se na Paula. „Víte, pane Angelo, že mne teď poněkud přivádíte do rozpaků?“

„A čím, smím-li se zeptat?“ byl Paul překvapený. Čekal by od toho člověka všechno, jenom ne rozpaky.

„Tím dotazem. Narazil jste totiž na moje slabé místo. Ale co, já vám to povím,“ rozhodl se muž. „Víte, já rád poznávám trochu blíže lidi, na které mám kontrakt. Samozřejmě, z čistě profesního hlediska se musím seznámit s celou řadou věcí, ještě než dojde k samotné akci, například vás jsem sledoval poslední dva měsíce téměř denně, abych poznal dokonale vaše zvyky, ale nikdy jsem s vámi nemluvil. Mimochodem, musím říct, že i vy jste velmi čestný muž. Já totiž velice dobře vím, že v bance skutečně máte přesně milión sedm set šedesát osm tisíc dolarů. Když jsem se na vás připravoval, ověřoval jsem si, kromě mnoha jiných věcí, rovněž stav vašeho konta a tak mohu potvrdit, že jste mi nelhal.“

„Já nikdy nelžu. Zásadně. I kdyby na tom měl záležet můj život. Už jsem to ostatně jednou říkal. Ale vy říkáte, že mě sledujete už dva měsíce? Celé dva měsíce?“ zeptal se Paul nevěřícně a chvíli usilovně vzpomínal. „Věříte, že si vůbec nevybavuji, že bych vás v té době někdy viděl? Nebo třeba i jenom zahlédl? A to mám docela dobrou paměť na obličeje. A vy jste velmi výrazný typ. Vás bych si jistě zapamatoval.“

„Děkuji, pane Angelo, vy mi dnes večer pořád lichotíte. A přitom to nezní jako podlézání. Je příjemné vás poslouchat. Musím se vám přiznat, že jsem si dával velmi dobrý pozor, abyste mne ani koutkem oka nezahlédl. Byl jsem na vaši vynikající paměť upozorněn.“

„Kým?“ zeptal se Paul a snažil se, aby to znělo co nejlhostejněji.

Muž se shovívavě usmál. „Ale pane Angelo, tak toto bylo průhledné. Stejně jako tady ta vaše vidlička na moje figury. To mě zase podceňujete. Toho pěšáka vám samozřejmě seberu. A informaci o vaší výborné paměti mi dodal můj klient. Kdo také jiný. Pochopitelně společně s celou řadou dalších zajímavých informací.“

„Nevadí. Za pokus to rozhodně stálo. Ten dotaz i ta vidlička. Jak vidíte, ten můj pěšec byla jen půjčka na oplátku. Ale povězte mi, jak dlouho už v této branži pracujete? Není-li to vaše tajemství.“

Muž se zamyslel a promnul si oholenou bradu. Vzduchem zavoněla lehká vůně kolínské. „No, od narození to samozřejmě nedělám, pokud jste měl na mysli toto. Moje původní profese byla jiná. Ale i tady tu dělám vlastně už dlouho. Téměř dvanáct let,“ odpověděl.

„To už musíte mít na svém kontě celou řadu zakázek.“

„Ano. To jistě mám. Ale na toto téma se mne raději už příliš nevyptávejte. Je to příliš choulostivé. Nerad bych se dostal do situace, kdy bych musel volit mezi dodržením svého slova a vlastní bezpečností. Řekněme proto raději, že to patří k mému obchodnímu tajemství, o němž bych se jen krajně nerad šířil nějak podrobněji.“

„Vlastně máme ledacos společného,“ zauvažoval Paul nahlas. „Tipuji, že jsme asi tak stejně staří, oba dva hrajeme šachy, dobře je hrajeme, mohu-li soudit, považujeme se za dobré profesionály ve své branži, oba se živíme, řekněme obchodem. Kdoví, za jiných okolností, příznivějších okolností, hlavně pro mě, bychom možná mohli být i přáteli.“

„Přiznám se vám, pane Angelo, že i mne napadlo něco podobného, když jsem si zjišťoval informace o vás a když jsem vás těch několik týdnů nepřetržitě sledoval. A možná i proto jsem si s vámi chtěl napřed popovídat, než vás zabiji. Jste mi docela sympatický. Ta vaše dáma se tváří docela nevinně, ale je to pěkně nebezpečná potvora. To vám tedy povím, pane Angelo.“

„Jakou dámu máte na mysli?“ zbystřil Paul pozornost.

„Tu, co jste s ní právě vyrazil do útoku na mou věž, pochopitelně. Kterou také jinou, že.“

„Ach tak. Už jsem si myslel…,“ Paul se znovu zamyslel. Poznal už, že ten muž hraje šachy skvěle, ale pochopil také, že si velmi rád povídá. Uvažoval, že pokud by se mu podařilo rozptylovat zabijáka neustálým mluvením, třeba by ho tak mohl donutit udělat nějakou chybu. Paul samozřejmě věděl, že to není příliš korektní, a v jiné situaci by svého protihráče řečmi v žádném případě neobtěžoval, ale celkem právem soudil, že situace, v jaké se ocitl nyní, ho ospravedlňuje k použití i ne zcela korektních metod.

„Poslyšte,“ navázal proto znovu rozhovor. „Tak mě napadá, když jsme se před chvílí bavili o tom obchodování… Jak se ve vaší branži odráží současná hospodářská recese? Nemáte také nouzi o zakázky? Já musím s politováním konstatovat, že my v reklamě občas ano. A ne malou.“

„Ale kdepak,“ mávl muž nenuceně rukou. „Právě naopak. Když je bída, lidé jsou jaksi nervóznější, obchodní partneři podezíravější, manželé nespokojenější, věřitelé netrpělivější. To víte, platební morálka klesá, přiostřuje se konkurenční boj o velké federální, ale i místní zakázky. Úředníci se korumpují, podnikatelé vzájemně vydírají. Ne, kdepak. Já si opravdu na nedostatek práce nemohu stěžovat. Naopak. V našem oboru platí, že čím je v zemi hůř, tím je pro nás líp.“

Paul se zachvěl. „Musím říci, že obdivuji váš žaludek, pane. Vaši odolnost. To, s jakou lehkostí mluvíte o zabíjení lidí. Víte, kdyby to nebylo tak hrozné, bylo by to svým způsobem obdivuhodné. To vás nikdy netrápí výčitky svědomí?“

Muž zaváhal a poprvé za celý večer Paul zachytil v jeho tváři něco, co vzdáleně mohlo připomínat emoce. Asi svojí poslední otázkou ťal do živého. Muž se do Paula zavrtal pronikavým pohledem.

„Pane Angelo, opravdu není příliš rozumné, že na mně tak vyzvídáte. Tlačíte mne do situace, která by se vám nemusela zamlouvat.“

Paul nevydržel a sarkasticky se rozesmál. „Vy jste ale vážně ohromný,“ řekl. „To si skutečně myslíte, že moje současná situace se mi nějak obzvlášť zamlouvá? Nenechte se vysmát, prosím vás. Co horšího, než to, že mě zabijete, by mne ještě asi tak mohlo potkat? Schválně zkuste něco vymyslet, moc rád si to poslechnu.“ V zarytém mlčení odehráli dalších šest tahů.

„Mne svědomí netrápí,“ prolomil po chvíli tíživé ticho zabiják. „Vím, že by asi mělo, ale opravdu vám nelžu, když říkám, že výčitky svědomí já neznám. Víte, já neměl hezké dětství. Vlastně bych se z toho, co jsem v dětství prožil, měl podle všech psychiatrických pravidel asi zbláznit. Nezbláznil jsem se, ale přišel jsem o svědomí. Časem jsem však zjistil, že je to moje veliká výhoda oproti konkurenci a přestalo mi to vadit.“

Paul se na něho šokovaně díval.

„Nevím, proč se vám tady s tím svěřuji,“ namítl zabiják tiše a působil v tom jediném kratinkém okamžiku téměř lidsky. „Možná proto, že jste mi doopravdy sympatický. Líbíte se mi jako člověk a možná svým zvláštním způsobem toužím po vašem přátelství. Poznal jsem vás za ty dva měsíce velmi důkladně a musím vám říct, že k vám mám velkou úctu. Za to, co jste ve svém věku dosáhl, co jste dokázal za svůj krátký život vybudovat. To já zase dokážu ocenit, věřte mi. Také musím říct, že většina z toho ošklivého, co mi o vás můj klient řekl, není vůbec pravda. Jste dobrý člověk, pane Angelo, a asi nebudu mít tentokrát dobrý pocit, když vás budu zabíjet. Škoda, že jsem vás neznal předtím, než jsem uzavřel tenhle zpropadený kontrakt. Odmítl bych ho.“

„A odmítnout ho dodatečně, to udělat nemůžete? Udělat pro jednou výjimku?“ zeptal se Paul tiše.

„Tu výjimku dělám už teď, když s vámi hraji šachy. Mimochodem, máte garde. Podle regulí se sice hlásit nemusí, ale vzhledem k tomu, že spolu celý večer hrajeme fér… Nechci zvítězit díky tomu, že byste si nevšiml takového tahu. Takové vítězství by mne vůbec netěšilo. Já vás totiž dostanu regulérně. Víte, pane Angelo,“ pokračoval muž, když Paul uklidil svoji dámu do bezpečí, „já vás ubezpečuji, že v jiných případech si se svými oběťmi tak dlouho nepovídám. Vůbec si s nimi nepovídám. Zpravidla mne ani neuvidí. Ale pro vás já mám jakousi nepochopitelnou slabost. Tak se, prosím, snažte, ať ta partie podle toho také vypadá,“ řekl muž a zahájil masivní útok pěšáky na královské straně. Paul statečně bojoval, ale byl pod obrovským tlakem.

„To je poměrně neobvyklé pokračování,“ zamyslel se po několika tazích nad novým postavením. Přestože materiálově na tom byli dosud úplně stejně, oběma chybělo po čtyřech pěšcích a třech lehkých figurách, pozičně stál mnohem hůř. „Takhle nějak to v podobném postavení hrával Kasparov. Věděl jste to?“ zeptal se.

„Něco málo jsem se před pár měsíci dočetl v odborném tisku,“ připustil muž skromně.

„I vy jeden. A to jste mi říkal, že teorii nestudujete. Vy rád riskujete, viďte?“

„To nepopírám. Ale ujišťuji vás, že ve své práci riskuji ve skutečnosti mnohem méně než na šachovnici. Můj byznys je založen na dokonalém plánu, na dokonalé přípravě a zejména na dokonalém provedení akce. Snažím se počítat dopředu s každou alternativou a většinou nenechávám prostor pro improvizaci. Při improvizaci se snadno udělá nějaká fatální chyba. Hra v šachy, to je však něco úplně jiného. Tam si občas dovolím něco, co by mne v mém byznysu mohlo stát život. Je to prostě otázka priorit a motivace. Šach. Pustil jste toho mého posledního jezdce hodně daleko. Samotář, ale je docela nebezpečný. Co říkáte?“

Paul neodpověděl a soustředil se plně na partii. Stál téměř na prohru. Odvrátil akutní nebezpečí hrozící jeho králi, zmobilizoval veškerý obranný potenciál svých zbývajících figur a krále doslova zabetonoval v jeho pravém rohu. Stiskl pevně rty a svraštil čelo. Po jedenácti dalších tazích, kdy bojoval urputně jako lev, avšak s přesností chirurga, prohrával sice o jednoho pěšce, ale dokázal vyrovnat hru a pozičně na tom byl momentálně nepatrně lépe než jeho soupeř.

Muž naproti měl pevně stisknuté rty a na lících se mu pod tenkou kůží občas zavlnily pevné svaly. Z očí mu šlehaly blesky, ale Paul si ho nevšímal. Soustředil se jen na šachovnici a aktuální postavení figur.

„Hrajete skutečně velice dobře, pane Angelo,“ procedil muž skrze zuby, když Paul dalšími třemi tahy dobral chybějícího pěšce a dokázal získat mírnou převahu ve středu pole. „Mám takový nepříjemný dojem, že jsem vás prve poněkud podcenil. Už to mohlo být dávno rozhodnuté.“

„Nikdy nepodceňuj žádného soupeře, říkával mi můj děda, když mne učil šachy hrát. I když se při hře tváří sebehloupěji,“ odpověděl Paul a trochu se uvolnil. Předčasně.

„Nemělo se to stát. Neměl jsem vás podcenit. Bylo to ode mne… neprofesionální. Nesmím dělat podobné chyby. Nesmím.“ Muž zaťal zuby a prudce oddechoval. Po několika vteřinách však opět nasadil neproniknutelný obličej profesionálního hráče pokeru a pokračoval zarputile ve hře. Přeskupil velmi riskantní, nicméně úspěšnou operací, všechny své figury a zapojil do hry černého krále, aby s jeho pomocí rozbil Paulův útok a soustředěnou hrou ho zatlačil zpět do defenzívy: „Šach, pane Angelo.“

Paul zbledl a představil věž.

„To nestačí, pane Angelo. To je málo. Opět šach.“

Paul natáhl ruku nad šachovnici a opět ji stáhl. Nervózně vstal a šel si nalít novou whisky. „Mohu vám také něco nabídnout?“ zeptal se muže s pistolí mechanicky.

„Ne, děkuji. Když jsem v práci, nikdy nepiji alkohol. Nemohu si dovolit mít otupené smysly. A kromě toho nechci, aby tady po mně zůstalo zbytečně mnoho stop,“ odmítl muž.

Paul upil ze sklenky a vrátil se ke stolu. Posadil se a opřel se zády o křeslo. Díval se na šachovnici a pokoušel se ji vnímat z dálky, vidět ji z odstupu a nadhledu, snažil se ji vstřebat a pochopit ne jako jednotlivé soupeřící figury pohybující se organizovaně sem a tam, ale jako jednolitý celek, živý organismus, jehož jsou ty dřevěné figurky nedílnými a neodmyslitelnými součástmi. Díval se na to černobílé válečné pole a pokoušel se najít nějakou mezeru, jakoukoliv skulinu v protivníkových sevřených řadách. Něco, co při pohledu zblízka neviděl, co mu unikalo, cokoliv, co by mu mohlo pomoct zvrátit nepříznivý vývoj partie. Přimhouřil oči a snažil se vštípit si do paměti rozestavení všech figur, odhalit slabé místo ve strategii černého jeho muže a černých bojovníků. Pokoušel se propočítat v hlavě další tahy, ale vycházelo mu to stále stejně. Když odvrátí tento šach, hrozí mu vzápětí další. A ten už bude spojený s těžkými materiálními ztrátami. Pokud ovšem nevymyslí něco překvapivého. Něco, čím by svého soupeře dokonale zaskočil. Čím by ho zmátl a donutil k chybě. Zavřel oči a přemýšlel. Před očima měl stále tu zatracenou šachovnici. Dlouho se na ní nedělo nic zajímavého, ale najednou se před jeho vnitřním zrakem daly figury do pohybu. Paul ztuhl a pozorně sledoval, co se na té imaginární šachovnici děje. To bylo ono, to bylo přesně to, co hledal! Otevřel doširoka oči a podíval se na muže naproti.

„Tak co, pane Angelo, vyspal jste se na to?“ zeptal se ten muž posměšně. „Dohrajeme to, co vy na to? Čas nám kvapí a já bych se rád dostal ještě dneska z města. Mám to domů dost daleko.“

„Prosím,“ souhlasil Paul, aniž si všímal mužova sarkasmu, a ustoupil se svým králem z napadeného pole. Muž zareagoval podle předpokladů a připravil si pozici pro svůj závěrečný rozhodující nápor.

Paul se zachvěl. Pokud ho jeho intuice zklamala, pokud to na té virtuální šachovnici neviděl správně, prohraje v následujících sedmi tazích. Maximálně v sedmi tazích. Pokud bude muž hrát přesně, což se dalo na základě dosavadních zkušeností předpokládat, možná i o dva tahy dříve. Prohraje partii a prohraje s ní i svůj vlastní život. Bude to konec. Konec partie. Konec života. Konec všeho.

Paul se několikrát zhluboka nadechl a vydechl a udělal rychle ten vysoce riskantní tah. Pronikl dámou hluboko do soupeřových řad a nabídl ji jako oběť. „Šach,“ řekl mírně se chvějícím hlasem a strašně moc doufal, že se ve svých výpočtech nezmýlil a nepřehlédl nějakou skrytou obranu.

Muž se na něho nechápavě podíval. Ve tváři měl nelíčený úžas. Zamyslel se a zaváhal, zda má tu oběť kvality přijmout nebo jestli má raději ustoupit s králem. Podíval se Paulovi ostře do očí, ale Paul jeho pohled vydržel bez jediného mrknutí. Muž zvedl ruku, zaváhal a potom tu dámu vzal věží.

Paul měl co dělat, aby potlačil zavýsknutí. Toto bylo kritické místo jeho plánu, tady hrál vabank. Vyšlo mu to. Dočasnou obětí dámy získal výhodu jednoho tahu. Několika rychlými tahy zvrátil poměr sil a posledních sedmnáct tahů už to pro něho byla jenom rutina, v níž svému soupeři nedal ani tu nejmenší šanci.

„Šach, mat,“ řekl a posunul sedmdesátým devátým tahem svého předposledního pěšce na pole c6. „Zvítězil jsem, pane,“ dodal s obrovskou úlevou a ulehčeně se rozesmál.

Vyhrál právě nejdůležitější partii svého dosavadního života. Vyhrál boj o svůj budoucí život. Vyskočil z křesla a pln euforie a nového nadšení do života si šel k baru nalít novou whisky. V zrcadle baru viděl, jak muž s pistolí nevěřícně zíral na šachovnici. Až do posledního okamžiku totiž věřil, že to nakonec bude on, kdo zvítězí. Vždyť ho od vítězství dělilo již jen tak málo. Sedm tahů.

Zabiják se zlobil sám na sebe a výraz v jeho obličeji se měnil z překvapení na čistou, nefalšovanou a ničím neředěnou zlobu. Muž byl zvyklý vítězit, byl dosavadním životem naučený, že vývoj událostí režíruje zpravidla on. A tady se někde stala chyba. Hloupá, nesmyslná a zbytečná chyba. Muž krajně nerad prohrával a jen obtížně se s tou prohrou teď vyrovnával. Uvnitř mužova těla se rozpínal oblak nezvladatelného vzteku, jenž nesnesitelně tlačil na mužovy smysly a hrozil prudkou všezničující explozí. Muž v tmavém obleku zvedl hlavu a oči mu potemněly jako letní obloha před bouří.

Paul v zrcadle viděl, jak se dívá přímo na něho, jak ho doslova provrtává pohledem. Najednou s panickou hrůzou pochopil, že největší bitva o jeho život se neodehrála před chvílí na šachovnici, ale že se odehrává právě teď, v choré hlavě toho ozbrojeného a nevyzpytatelného člověka.

Šachovou partii Paul ovlivnit ještě mohl, tuto ale už ne. Tady byl odsouzený do statické role zúčastněného diváka, bezmocně čekajícího, co v zabijákově hlavě převáží. Zda poraněná mužská ješitnost a porážkou znesvěcená hráčská pýcha či tolikrát deklarovaný smysl pro čest. Klouby na Paulových prstech zaťatých do sklenice zbělaly a do svalů v dlani dostával křeč. Nevnímal to. Díval se mlčky do zrcadla před sebou a najednou se v něm jeho pohled střetl s divokým pohledem toho muže. Zajiskřilo to.

Muž, aniž se přestal prostřednictvím zrcadla dívat Paulovy do očí, zvedl ze stolku svoji zbraň a pevně ji uchopil za pažbu do pravé ruky.

Paul zesinal a po čele a po tvářích mu stékalo několik krůpějí ledového potu. Zavřel pevně oči a zaťal zuby, aby náhodou snad nevykřikl, až se do jeho zad zaboří olověná kulka, přerazí mu páteř nebo se prodere skrze žebra a roztrhá mu vnitřnosti na krvavou kaši. Slyšel za sebou nějaké kovově znějící vrzání a šramocení, jakési lehké šustění a po malé chvíli hluk, jaký vydává velký a těžký muž, když unaveně vstává z hlubokého křesla.

Zvuk kroků sice utlumil hustý koberec s vysokými chlupy, ale Paul zřetelně slyšel dech přibližujícího se mohutného muže. Připravoval se na svůj brzký konec.

Když mu ten muž položil zezadu ruku na rameno, Paul se zachvěl po celém těle a v duchu se začal modlit…

X

„Blahopřeji vám, pane Angelo,“ ozval se však za ním místo výstřelu tichý a plně kontrolovaný hlas. „Byla to dobrá hra. Velmi dobrá hra. Ještě nikdy jsem nehrál s tak výtečným soupeřem, jako jste byl vy.“ Paul otevřel oči a velice pomalu se otočil.

Muž stál za ním a obě ruce měl prázdné. To bylo první, po čem Paul svým zrakem zapátral. Po mužově zbrani nebylo nikde ani památky. Asi ji měl někde ukrytou. Paul se vrátil pohledem k mužovým očím. Ta vražedná divokost, která v nich byla ještě před několika okamžiky, se vytratila kamsi do neznáma.

„Opravdu jste výborný hráč, pane Angelo. Bylo mi velikým potěšením s vámi změřit své síly,“ řekl ten muž a napřáhl před sebe pravou ruku v gumové rukavici. „A bylo to pro mne i poučením. Rád bych si s vámi ještě někdy zahrál, ale nemyslím, že se ještě někdy uvidíme. Gratuluji vám. Ne nadarmo vám na Harvardu říkali Paul Aljechin. Vidíte, i to vím. Věděl jsem, že jste vynikající hráč a právě proto jsem s vámi tu partii chtěl sehrát, proto jsem vás nezabil hned ve dveřích,“ řekl, když Paul nabízenou ruku přijal. „Zvítězil jste zaslouženě po dobrém boji a já nyní dodržím své slovo, které jsem prve vám dal. Odcházím pryč. Ten váš šek, co jste mi nabídl, jsem si vzal a kontrakt, o nějž jste mne požádal, v co nejkratším termínu zrealizuji. To vám slibuji,“ dodal muž, pustil Paulovu ruku a než se Paul stačil vzpamatovat ze svého ohromení, byl už zabiják za dveřmi bytu.

Ještě několik dlouhých minut stál Paul u otevřeného baru a třásl se po celém těle jako osikový list ve větru. Napětí z něj sice spadlo, ale pořád ještě nemohl uvěřit tomu, že zůstal naživu. Najednou mu jako blesk prolétla hlavou myšlenka. Prudce postavil sklenici na odkládací plochu barové skříňky, až nápoj vyšplouchl a udělal pod sebou nahnědlou loužičku, a udělal několik rychlých kroků do chodby k telefonnímu přístroji. Serval sluchátko a vyťukal dvojmístné číslo. Přiložil si sluchátko k uchu a netrpělivě poslouchal vyzváněcí tón. Trvalo to nezvykle dlouho.

„Marty? Kde jste, proboha? Tady je Angelo z druhého,“ představil se, když to člověk na druhém konci konečně zvedl. „Před chvílí ode mne odešel jeden vysoký muž v tmavém obleku. Zadržte ho, prosím. A buďte velmi a velmi opatrný. Ten muž je ozbrojený a je krajně nebezpečný. Má u sebe pistoli a nebude váhat ji použít. Klidně ho zastřelte, uděláte tím lidstvu dobrou službu.“

Starý strážce chvíli zaraženě mlčel, než odpověděl: „Pane Angelo, ten člověk je už pryč. On odsud dost pospíchal. Víte…,“ ošíval se Marty, „on mi totiž říkal, že je váš velmi důvěrný přítel, že s vámi strávil velice příjemný večer a že teď už bohužel musí pospíchat pryč, protože se vrací paní Angelová a on by se s ní velice nerad potkal na chodbě, protože ona to prý o vás dvou ještě neví. Teď právě, zrovna jak jste mi sem volal, jsem za ním zamykal dveře,“ topil se v rozpacích.

„Jak jste mu proboha mohl něco takového vůbec uvěřit?“ zeptal se ho šokovaně Paul.

„Já se vám velice omlouvám, pane Angelo, opravdu velice moc, já si myslel…, myslel jsem si, že když vy a vaše paní…,“ nevěděl Collins, jak se z trapasu vymluvit.

„Nechte toho, prosím vás,“ odsekl Paul. „Od vás bych rozhodně nečekal, že naletíte na něco tak nesmyslného. Ale to si vyřídíme později. Ten člověk je důležitější. Jestli jsem vám dobře rozuměl, tak už je prostě pryč?“

„Ano, pane Angelo.“

Sakra, tak to se mi nepovedlo a tomu starému pitomci dole taky ne, zaklel v duchu Paul a okamžik usilovně přemýšlel.

„Můžu pro vás ještě něco udělat, pane Angelo?“ ozval se provinilý hlas ze sluchátka, když už bylo Paulovo mlčení příliš dlouhé.

„Ano, Marty, můžete,“ odpověděl Paul mrazivě. „Zavolejte sem, prosím, policii. Jde o vraždu.“

Naléhavé zvonění zvonku u domovních dveří zvedlo mírně opilého Paula z křesla asi o patnáct minut později. Vstal a šel otevřít. Za dveřmi stáli dva vysocí a ramenatí muži v laciných oblecích vyboulených poněkud v levém podpaždí. Běloch a černoch.

„Pan Angelo?“ zeptal se ten běloch. Paul přikývl. To už tady dnes jednou bylo, vzpomněl si. Muž mu však ukázal policejní průkaz. „Jsem detektiv Dole a toto je detektiv Cameroon,“ představil policista sebe a svého černošského kolegu. „Pustíte nás, prosím, dovnitř?“

„Prosím, samozřejmě,“ řekl Paul a ustoupil bokem. „Pojďte, prosím, dál. Jsem opravdu rád, že jste přijeli tak rychle,“ dodal a otevřel dveře dokořán. Muži vstoupili mlčky do bytu a pozorně se rozhlédli kolem sebe. Bylo znát, že jsou naučení všímat si všech, i těch sebenepatrnějších maličkostí a detailů. Když procházeli kolem Paula, pokrčil detektiv Cameroon podezíravě nos.

„Vy jste něco pil, pane Angelo?“ zeptal se Paula vážně.

„Aaano,“ přikývl neochotně Paul. „Ale jenom docela málo,“ hájil se nepřesvědčivě. „Jenom pár skleniček irské. Víte, já normálně téměř nepiji, ale dnes večer toho na mne bylo nějak moc.“

„A čeho vlastně na vás bylo dnes večer nějak moc, pane Angelo?“ zeptal se detektiv Dole. „My totiž dost dobře nevíme, proč nás váš vrátný volal. Říkal jen něco v tom smyslu, že vás snad měl ohrožovat nějaký velmi nebezpečný muž se zbraní. Je to pravda?“

„Pánové, stala se mi strašná a neuvěřitelná věc,“ řekl Paul. „Když jsem přišel dnes odpoledne domů, tak tady na mne čekal nájemný vrah a chtěl mne zabít. Nakonec mne nezabil, ale já si u něho objednal smrt toho člověka, co ho za mnou původně poslal.“

Policisté se na sebe kradmo podívali a Cameroon nenápadně obrátil oči vzhůru.

„Skutečně?“ vmísila se do Doleova hlasu notná dávka sarkasmus. „Jste si tím docela jistý, pane Angelo? Promiňte, ale říkal jste, že máte něco málo popito. Víte, my máme opravdu hodně práce, a nezlobte se na nás, ale zatím nám to vaše povídání příliš přesvědčivě nezní. Takže, kdybyste si tím snad nebyl docela jistý…“

„Samozřejmě, že jsem si docela jistý!“ vybuchl Paul hystericky. „Proč myslíte, že bych vás sem volal? Protože snad nemám nic lepšího na práci? Ne, ne! Tady jsme seděli s tím chlapem celý večer a hráli spolu šachy!“ odvedl rozčileně oba policisty do obýváku a ukázal rukou na stolek mezi křesly. Ještě stále na něm byla rozložená šachovnice a na ní zbylých pět figurek rozestavených tak, jak je přistihl konec partie.

„Neříkal jste nám prve, že vás ten člověk přišel zabít? Teď nám tady totiž povídáte, že jste spolu hráli šachy…“

„Pane Bože! Samozřejmě, že ano! Napřed mne chtěl opravdu zabít, ale potom jsme hráli o můj život šachovou partii a já ji vyhrál, a tak odešel zase pryč! Vy mi to nevěříte?“

„Jak se ten člověk jmenoval, to víte?“ ignoroval Cameroon Paulovo rozčilení.

„Já…, vlastně ne, to nevím. Ani jsem ho nikdy před tím neviděl. Ale on mne ano! On mne dokonale zná! Říkal, že mne sledoval celé dva měsíce! Rozumíte? Dva měsíce mne sledoval.“

„Hmm. Také jste nám povídal, že jste si u něho vy sám objednal nějakou vraždu…“

„No ano! Na to jsem úplně zapomněl. Ještě že jste mi to připomněli. Já mu vystavil šek na spoustu peněz za to, že mě nechá naživu a zabije místo mě raději toho člověka, který si objednal mé zabití…,“ zaplétal se Paul víc a víc do své výpovědi.

„Tak šek říkáte… A jméno té vaší údajné oběti, jejíž smrt jste si předplatil, znáte?“

Paul zavrtěl nešťastně hlavou. „Ne, neznám,“ špitl. Začínal si připadat jako naprostý idiot.

Policisté se na sebe znovu významně podívali. Cameroon zavrtěl hlavou a ukázal očima významně ke dveřím.

„Takže, pane Angelo, v krátkosti si to shrneme,“ zrekapituloval Paulovu výpověď Dole. „V podstatě se tedy jedná o to, že sem do bytu za vámi přišel nějaký chlap, kterého vy neznáte a který vás chtěl podle vašich slov původně zavraždit, ale nezavraždil, protože jste spolu místo toho hráli šachy, ačkoliv ho vůbec neznáte, evidentně jste dost popíjeli a nakonec ten člověk, kterého vy vůbec neznáte, a který vás chtěl původně zabít, zase docela klidně odešel s objednávkou na další vraždu, tentokrát vystavenou ovšem vámi. Kdo však má být obětí, to vy ale bohužel nevíte. Rozumíme tomu správně?“ Dole se svůj sžíravý sarkasmus už skrývat ani nepokoušel.

Paul jenom přikývl. V tomto podání zněla ta historka tak absurdně, že se styděl se k ní byť i jen přihlásit.

Policisté chvíli čekali, jestli snad Paul nebude chtít ještě něco upřesnit nebo doplnit, ale když se ani k jednomu ani k druhé mu očividně neměl, zaklapl detektiv Dole malý notýsek, do kterého si dělal poznámky, zastrčil tužku do kapsičky saka a obrátil se vážně k Paulovi.

„Tak víte vy co, pane Angelo? Je noc a my máme spoustu práce. A tak teď pojedeme pracovat na opravdických vraždách a honit opravdické zločince a vy nás navštívíte zítra v osm hodin ráno u nás na okrsku a tam si to celé v klidu ujasníme. Doporučuji vám, abyste se na to pořádně vyspal a ráno už pokud možno nic nepil. A přijďte včas. A teď nás laskavě omluvte,“ rozloučil se dost chladně Dole a už bez jediného dalšího slova odešel spolu se Cameroonem z Paulova bytu pryč.

Paul je ještě chvíli slyšel, jak spolu o čemsi živě hovoří na chodbě před výtahem, jasně rozuměl slovům ožrala a cvok, potom se ozvalo syčení otvíraných a zavíraných výtahových dveří a Paul doma osaměl se svými myšlenkami. Styděl se sám před sebou a měl neodbytný pocit, že ten nápad s policií nebyl právě nejlepší…

„Paule? Miláčku? Co se tady proboha stalo?“ zavolala asi o půl hodiny později Kelly od dveří bytu. „Říkal mi právě starý Collins, že tady snad byl nějaký muž s pistolí a že to vyšetřovala policie? Jsi v pořádku, zlato? Collins byl nějaký divný a popletený.“ Pověsila si plášť na ramínko vedle Paulova saka a v lodičkách šla za ním do obývacího pokoje.

Paul seděl zhrouceně v křesle a upíjel další várku čisté whisky. Ten večer už asi osmou. Na stole před ním stále ještě byla rozložená ta nešťastná šachovnice.

„Promiň, zlato, zdržela jsem se na tom večírku. Já vím, že je spousta hodin,“ řekla Kelly omluvně a posadila se na opěrku Paula křesla. „Co se stalo, miláčku?“ zeptala se znovu a rozhlížela se po pokoji. Nic zvláštního ji však neupoutalo. „S kým jsi to hrál šachy?“ zeptala se zvědavě. „Tady byl snad Michael? Myslela jsem, že je teď na Floridě?“

Paul jen zavrtěl hlavou. „To mi nebudeš věřit,“ řekl tiše, „ani policajti mi to nechtěli věřit.“

„Tady opravdu byli policajti?“ zeptala se Kelly znepokojeně. „Starý Marty něco takového povídal. A co tady chtěli policajti? Kdo je volal? A čemu nechtěli věřit?“

„Miláčku, někdo mě chce zavraždit. Dneska večer na mě poslal profesionálního zabijáka,“ zašeptal Paul.

„Pane Bože!“ vydechla Kelly vyděšeně. „A kdo? Kdo tě chtěl zabít?“ zeptala se naléhavě.

„To já právě nevím,“ řekl Paul unaveně. Kelly natáhla rozpačitě ruku a pohladila ho lehce po vlasech.

„To bude jenom nějaké hloupé nedorozumění, uvidíš,“ řekla konejšivě. „Proč by měl právě tebe někdo zabíjet? Vždyť nemáš žádné nepřátele. Nebo snad ano?“

„Nevím, já opravdu nic nevím. Přiznám se ti ale, že mne jednu chvíli napadlo, že jsi toho chlapa sem poslala ty,“ řekl Paul provinile a podíval se na Kelly. Hned však sklopil zrak, měl hrozně špatné svědomí.

„Já?“ vyrazila ze sebe Kelly překvapeně. „Proboha, jak tě něco takového mohlo jenom napadnout?“

„No, dost se spolu poslední dobou hádáme, nerozumíme si,“ šeptal Paul a strašlivě se za své podezření styděl. „Ale také jsem si říkal, jestli to nemohl být třeba někdo od Samanthy nebo od Lloydů, možná Peterson. U těch všech mám nějaký vroubek. Ale já nevím. Opravdu nevím…“

„Paule, to bylo od tebe ohavné. Naše manželství opravdu neklape, ale nechat tě zabít… Jak vůbec můžeš o něčem takovém uvažovat?“ zeptala se Kelly vyčítavě, naštvaně vstala z křesla a šla k baru. Bez dalších slov si namíchala gin s tonikem a uraženě upíjela.

Paul vstal a šel k ní. Opatrně a nesměle ji zezadu objal a položil jí hlavu na rameno. „Miláčku, promiň mi to, prosím,“ zašeptal. „Já…, já byl pod ohromným tlakem, já vůbec nevěděl, co se to se mnou děje, byl tu ten chlap s ohromnou pistolí a mě v tu chvíli napadalo opravdu ledacos. Já přece vím, že to byl nesmysl, že bys nikdy nic takového udělat nemohla. Byl to jenom takový úlet. Odpusť mi to, Kelly,“ zaprosil.

„Dobrá,“ řekla Kelly blahosklonně. Vyprostila se z Paulova objetí a poodešla o pár kroků do místnosti. „Jak ten člověk vypadal?“ zeptala se přes rameno.

„Vysoký, silný, atletická postava, krátké černé vlasy, hladce oholený, modré studené oči, tmavé drahé sako, drahé elegantní boty. Vypadal dost dobře.“

Kelly se zachvěla a sklenička cinkla o její zuby. „A proč tě vlastně nezabil?“ zeptala se a snažila se, aby to neznělo zklamaně.

„On chtěl, ale já ho přemlouval a smlouval jsem s ním, a on mi potom nakonec nabídl, že si o můj život zahrajeme šachy. Bylo to dlouho nerozhodné, jednu chvíli jsem měl opravdu namále, ale nakonec mi skočil na jednu takovou hloupou fintu a já tu partii vyhrál. A on kupodivu dodržel slovo a nechal mne na pokoji.“ Paul byl tak zaujat svým vyprávěním, že si vůbec nevšiml, jakými proměnami prochází během jeho slov výraz Kellyiny tváře a jejích očí. Kdyby byl jen o málo lepší pozorovatel, nemohlo by mu uniknout, že se za tím krásným klenutým čelem odehrává skutečná bouře ze zklamání a nefalšované nenávisti.

„No vidíš, jaké jsi měl štěstí,“ procedila Kelly mezi zuby. „Ještě že jsi tak výborný šachista,“ odvrátila tvář a podívala se nenávistně na stolek se šachovnicí. Z očí jí přitom vyšlehl spalující blesk. Ještě že se mě ten kretén ptal, jestli Paul náhodou nehraje šachy. Copak jsem mu snad neřekla, jak je v nich dobrý? Pitomec jeden zatracenej. On si s ním musí zahrát, místo aby ho jednoduše zastřelil. Co si tím chtěl dokazovat? Ale to si s ním ještě vyřídím. „A policie to bude vyšetřovat?“ zeptala se nahlas dokonale ovládaným hlasem.

„Já nevím, snad ano. Zítra mám jít na místní oddělení nadiktovat výpověď do protokolu, ale měl jsem dojem, že mi to ti dva detektivové, co tu před chvílí byli, moc nevěřili. Asi si mysleli, že jsem na mol opilý a povídám jim nějaké opilecké žvásty.“

„No, neuraz se, miláčku, ale ono to opravdu moc přesvědčivě nezní,“ začala Kelly pomalu. „Ne, ne, já ti to věřím, já tě přece znám a vím, že ty si nikdy nic nevymýšlíš,“ dodala rychle, když viděla, jak se Paul začíná tvářit pobouřeně. „Ale to víš, policajti, ti jsou úplně jiní. Ti hned každého podezírají a už ze zásady nikomu nevěří. Ti po tobě budou určitě chtít nějaké důkazy. Máš snad nějaké?“ zeptala se Kelly opatrně.

„Důkazy, důkazy,“ zavrčel Paul uraženě. „Jaké důkazy by chtěli? Copak jim nestačí moje slovo?“

„Ale miláčku, no tak, nebuď tak bláhový. Mně by tvoje slovo jistě stačilo, ale policie není jako já. Ona je zvyklá pracovat s důkazy. Vždyť to přece znáš, díváš se přece občas na Columba,“ řekla Kelly s lehkou výčitkou v hlase. „Co takhle otisky prstů, stopy zápasu, kulka ve zdi, něco takového?“

Paul se zamyslel a zakabonil se. „Otisky tady žádné nenechal, měl na rukou gumové rukavice a ani na okamžik si je nesundal. Kulka tady být nemůže, protože z té své pistole nevystřelil, a stopy po zápase tady také nikdo nenajde, protože se mě vlastně ani nedotkl,“ vypočítával a mračil se čím dál tím víc. Navzdory vypité whisky si uvědomoval, že je to celé postavené jen a jen na jeho slově. „Počkej,“ vzpomněl si najednou. „Měly by být poškozené zámky, protože když jsem přišel z práce, tak už na mě čekal tady uvnitř. Nějak se sem dostat přece musel. A také starý Collins ho musel vidět. Když přicházel, i když odcházel. To s ním dokonce i hovořil. Ano, Marty by mě měl při výpovědi podpořit.“

„Marty toho muže snad viděl, jak tě ohrožuje zbraní?“

Paul zvadl. „Vlastně ne,“ přiznal. „Jenom mu otevřel domovní dveře a prohodil s ním pár slov. Ten chlap mu řekl, že je můj… přítel a on mu to uvěřil.“

„Hmm. Takže nějaké hmatatelné důkazy, něco opravdu pořádného, takového nic nemáš?“ ujišťovala se Kelly.

Paul zavrtěl zklamaně hlavou. „Ne, nic takového bohužel nemám.“

„Víš, co si myslím, že bys měl, miláčku, udělat?“ zeptala se Kelly naléhavým hlasem.

Paul zvedl hlavu a v očích mu zasvitla naděje. Napjatě vyčkával, co z Kelly vyleze. Jestli si na své manželce, i po všech těch vzájemných rozepřích, které spolu v poslední době měli, ještě pořád něčeho vážil, tak to byl její bystrý úsudek a schopnost racionálního uvažování v každé situaci. Skutečně doufal, že mu poradí.

„Paule, miláčku, na tu policii zítra jít sice musíš, ale řekni jim, že je to nedorozumění, omyl, že se vlastně nic nestalo. Počkej, počkej…,“ zvedla ruce, když viděla, že chce Paul něco říct. „Já vím, že se ti to nelíbí, ale pochop, drahý, že ty nemáš žádný důkaz, žádné svědky, že je to jenom tvé tvrzení. A uvědom si, prosím, že jestli tě budou honit po výsleších, jestli se bude motat policie u nás v domě, tak se to okamžitě rozkřikne po okolí. A nejenom, že nás tak oba znemožníš tady mezi lidmi, ale dozví se to i tví zákazníci a obchodní partneři a tvoje firma zkrachuje. Kdo by, proboha, chtěl být spojován s reklamní agenturou, jejíž majitel trpí paranoidními představami a možná i stihomamem?“

„Já přece nemá žádné paranoidní představy a rozhodně netrpím žádným stihomamem,“ zavrčel Paul ublíženě. „To je všechno čirá skutečnost a ty to zatraceně dobře víš.“

„Ano, já to vím, zlato, mně to vysvětlovat nemusíš, já ti to přece věřím. Ale budou ti to věřit i tví klienti? Zamysli se nad tím. Ti nemají zapotřebí nechat se přesvědčovat, že jsi v naprostém pořádku, že nepiješ a že nemáš halucinace. Ti se zkrátka a dobře seberou a půjdou ke konkurenci. Dovedeš si vůbec představit, jak se bude Samantha spokojeně tvářit, až se to doslechne? Dovedeš si představit ten její namyšlený, pihovatý, napudrovaný obličej, jak se celý blaženě rozzáří? A co teprve Lloyd, až u jeho dveří zabuší marketingový ředitel od Dwightů, že by rád změnil agenturu? A všichni ti ostatní… Darmo mluvit. To zkrátka nesmíš dopustit, Paule. Sobě tím nikterak nepomůžeš a jim všem uděláš jenom zbytečnou radost. Ty budeš ten, kdo na to doplatí. Jenom ty, nikdo jiný. Hezky na tu policii zajdi, nebo ještě lépe tam zavolej, a pěkně v tichosti tu trapnou záležitost sprovoď ze světa. Věř mi, zlato, je to opravdu to nejrozumnější, co se s tím v dané situaci dá udělat.“ Kelly se na Paula naléhavě dívala a s obratně skrývanou netrpělivostí čekala na jeho reakci.

„Možná máš pravdu, Kelly,“ řekl Paul pomalu. „Neuvědomil jsem si to všechno, o čem jsi hovořila. Asi by takové vyšetřování firmu opravdu položilo.“ Kelly si oddechla.

„Ale je ještě jedna věc…,“ chtěl Paul dodat, ale Kelly k němu rázně přistoupila a přiložila mu štíhlý ukazovák na rty. „Ne, už nic neříkej, Paule,“ zašeptala. „Neříkej už vůbec nic a raději přemýšlej, jak to těm policajtům vysvětlíš. Myslím si, že bys tam rozhodně měl zavolat ještě teď večer. Určitě tam ti detektivové ještě budou. Já se zatím půjdu osprchovat a ty mi potom povíš, jak to dopadlo. Budu ti držet palce. Ano, drahý?“ Otočila se a spokojeně odešla do koupelny. Tohle bylo jen o fous, pomyslela si. Ovšem toho diletanta, toho kreténa, co shrábl dvě stě tisíc babek a práci za to žádnou neodvedl, tak toho si za to ještě podám, rozhodla se, ještě než se svlékla a pustila na sebe proud příjemně teplé vody.

„Tak co, drahý, volal jsi tam?“ zeptala se Kelly, když se o dvacet minut později vrátila jen v županu oblečeném na nahém těle zpátky do obývacího pokoje. Hustým kartáčem si přitom rozčesávala dlouhé světlé vlasy.

„Volal,“ přikývl Paul nenadšeně. Už zase seděl v tom svém křesle a usrkával pomalu ze skleničky. Jak si Kelly stačila všimnout, měl ji čerstvě dolitou.

„No vidíš. Jsi hodný kluk, když chceš,“ zapředla Kelly spokojeně a rozhodla se, že by možná měla být ke svému manželovi trochu víc milá. Ještě ho bude potřebovat, než se celá tahle záležitost definitivně vyřídí. Shodila župan z ramen a nahá se posadila Paulovi na klín. Naklonila se k němu a záplava blonďatých vlasů přikryla Paulovu hlavu. Paul se nehýbal a netroufal si své atraktivní ženy ani dotknout. Právem se obával, že tahle příjemná chvilka nebude mít dlouhého trvání. „To je dobře, že jsi tu nechutnou záležitost tak rychle vyřídil, miláčku,“ zašeptala mu Kelly do ucha a jemně ho kousla do boltce.

„Nezlobili se na tebe ti policajti moc? Přece jen jsi je trochu prohnal.“

„Ani ne, já jim totiž řekl, že tam zítra přijdu,“ odpověděl Paul velice tiše. Kelly ztuhla a rázem ochladla.

„Cože?“ napřímila se a přísně se na svého manžela podívala. Pokud snad měl Paul na sex prve chuť, tak ho teď definitivně přešla při pohledu do Kellyiných očí. Takový výraz viděl naposledy u toho muže s pistolí. Ale ten se s ním milovat nechtěl, ten ho chtěl rovnou zabít.

„Co jsi jim to říkal?“ zeptala se Kelly mrazivě.

„Že tam zítra přijdu sepsat tu výpověď.“

„A proboha proč? Vždyť jsme si jasně vysvětlili, že to není rozumný nápad. Paule, ty mě trápíš.“

„Já tam musím jít, Kelly. Já ti neřekl ještě jednu důležitou věc.“

„Jakou zase věc, Paule?“ zeptala se Kelly přísně. „Co všechno jsi mi ještě neřekl?“

„Já tomu člověku, tomu zabijákovi, totiž napsal a podepsal šek na milión sedm set šedesát osm tisíc dolarů, aby…“

„Na kolik?“ vyhrkla Kelly ohromeně. Byla zvyklá hodně utrácet, ale velikost této sumy jí vyrazila dech.

„Na milión sedm set šedesát osm tisíc, ale to není podstatné…“

„Jak to myslíš, že to jako není podstatné?“ Kelly se prudce postavila. Zvedla ze země odhozený župan, oblékla si ho a rozčileně chodila kolem Paulova křesla. „Jak to může nebýt podstatné?“ zopakovala nahlas a rozhazovala přitom rukama. „Sakra, Paule, jestli mě paměť neklame, tak to je úplně všechno, co v bance máme?“

„Já vím, Kelly, ale pochop…“

„Já nebudu nic chápat! Ty laskavě pochop, že to, co jsi udělal, byla strašlivá kravina!“

„Ale mně šlo přece o život, byla to moje jediná možnost, jak se zachránit,“ bránil se chabě Paul.

Kelly se zarazila. Nemohla dávat příliš okatě přednost penězům před manželovým životem. Alespoň ne nahlas a ne teď. „Vždyť on by tě přece nezabil. Sám jsi mi přece říkal, že jste spolu hráli o tvůj život šachy, ne? Tak proč jsi mu dával ještě peníze? Ke všemu ještě tolik peněz? To nechápu. Z čeho budeme žít, Paule?“

„To bylo ještě před tím, než mi nabídl tu partii. Ale ona je s tím spojená ještě jedna záležitost.“

„Jaká záležitost,“ zeptala se Kelly znechuceně. „Co může být ještě horšího, než že jsme díky tobě přišli o úplně všechno a můžeme jít žebrat?“

„Kelly, já mu ty peníze dal jako platbu předem za kontrakt na člověka, jenž si objednal moji smrt.“

Kelly ztuhla a podívala se na Paula poněkud nechápavě. „Kontrakt? Jaký kontrakt? Co myslíš tím kontraktem?“

„Dal jsem mu ty peníze jednak jako výkupné za svůj život a zároveň jako platbu za to, že zabije člověka, který si u něho objednal vraždu mé maličkosti,“ upřesnil Paul nervózně a vyplašeně se na Kelly podíval. „Rozumíš, Kelly? Já zkrátka zaplatil ten balík peněz nájemnému vrahovi, aby pro mě zabíjel! Chápeš, co jsem to provedl?“

Kelly zničehonic zbledla jako smrt. Pochopila to. „Pane Bože,“ vydechla a roztřásla se po celém těle. Paul se na ni překvapeně díval a na rozdíl od své ženy nechápal vůbec nic.

„A proto musím jít zítra na tu policii, aby toho chlapa včas našli a v té vraždě mu zabránili,“ dovysvětlil. „Byl bych strašně nerad, kdyby někoho kvůli mně zavraždil. I když ho ten člověk prve poslal na mne. Ale co když to byl jenom nějaký tragický omyl? Nějaké nedorozumění? Víš, chtěl bych se s tím člověkem co nejdříve sejít a vyříkat si s ním, co proti mně má, ale ne ho nechat zabít. To opravdu ne. Nevyrovnal bych se s tím. Já se znám. Celý život by mne to trápilo.“

„Ty má svatá prostoto,“ zasmála se krátce a skřípavě nervózní Kelly. Znělo to ale hodně nuceně. „Jsi hlupák. Tak ty fakt nevíš, kdo ho na tebe poslal?“

X

O pět měsíců a tři dny později…

Přestože se zvonek u dveří malého třípokojového bytu v chudší čtvrti na okraji Los Angeles rozdrnčel obzvlášť pronikavě a neodbytně, Paul ho ve sprše přes hučící proud horké vody neslyšel. A protože neslyšel ani zvuk vyrážených venkovních dveří, byl jeho šok, když do zapařené koupelny vpadli po zuby ozbrojení těžkooděnci, kteří ho velmi nešetrně nahého a namydleného vytáhli ven ze sprchy a srazili na mokrou podlahu, aby mu spoutali ruce za zády, skutečný a nefalšovaný.

Paul zprvu vůbec nechápal, co se to s ním děje, nevěděl ani, kdo ho přepadl, nestačil si útočící muže prohlédnout. Všechno se odehrálo tak strašlivě rychle. Teprve když ho postavili na nohy a on se mrkáním zbavil alespoň částečně mýdla v očích, mohl si je prohlédnout. Do tváří jim neviděl, měli nasazené ochranné masky a kukly, ale podle modrých kombinéz, výzbroje a hlavně nášivek poznal, že se ho zmocnili příslušníci zásahové jednotky SWAT. Trochu se mu ulevilo, mohl ho napadnout někdo horší, než byli příslušníci policie. Úleva však netrvala dlouho. Proč ho vlastně zatkli? Chtěl se jich zeptat, ale oč víc na něj křičeli při zásahu, o to méně se s ním bavili teď. Vlastně se s ním nebavili vůbec. Popadli ho za paže a vyvlekli ho na chodbu.

Na chodbě bylo šero, ale několik mužů, tísnících se v úzkém prostoru, se přehlédnout nedalo. Zakuklenci ho přivlekli až k nim a někde někdo rozsvítil světlo.

Oslněný Paul přimhouřil oči a podíval se na nezvané návštěvníky. Tři muži byli v policejních uniformách, dva v civilu. A právě ty dva Paul poznal. Znal je ještě z New Yorku. Detektivové Dole a Cameroon. Paul zbledl. „Vidím, že si na nás ještě pamatujete,“ řekl Dole s ošklivým úšklebkem.

Paul zesinal. Přítomnost těchto dvou policistů mohla znamenat jen jediné. „Detektive, co je s mou ženou…?“ vyrazil ze sebe. „Řekněte mi, že je v pořádku… Prosím…!“

Dole se na něj znechuceně podíval a otočil se ke svému kolegovi. „Buď tak hodný a vyřiď to s tím parchantem sám, mně se z něho zvedá kufr a asi bych tady vyblil toho velkýho meka, co sem měl odpoledne na letišti,“ požádal ho.

Cameroon se pobaveně usmál a sněhobílé zuby zasvítily z černé tváře. Vzápětí ale nasadil komisní výraz i tón a obrátil se k Paulovi: „Pane Angelo, jste zatčen pro důvodné podezření, že jste zorganizoval a zaplatil vraždu své vlastní manželky. Je mou povinností upozornit vás, že máte právo nevypovídat. Že všechno, cokoliv od této chvíle řeknete, může být a také bude u soudu použito proti vám. Máte také právo na advokáta. Nemůžete-li si ho dovolit, bude vám přidělen…“

Policista ještě chvíli mluvil, ale Paul ho už neposlouchal. Obviněn z organizace a zaplacení vraždy, přeříkával si šokovaně, ale to by přece… „Co je s Kelly?“ přerušil policistu. „Co se stalo s mojí ženou?“

„Vy máte ještě tu drzost se ptát? Copak to sám dobře nevíte?“ přistoupil Dole těsně k Paulovi. Na malý okamžik vypadal, že ho udeří. „Je… je mrtvá?“ ignoroval Paul hrozbu v policistových očích. Musel to slyšet.

„Ano. Je mrtvá,“ ovládl se detektiv. „Vy jste vaši paní nepostrádal?“ Sarkasmus v jeho slovech se dal krájet… „Stalo se to už včera…“

„Měla se vrátit až zítra… Víte, naše manželství… Nebylo v poslední době zrovna ideální…“

„Zdá se,“ opáčil Dole mrazivě. „Vaše paní byla včera ráno zastřelena na schodišti obchodního domu Simpson. Vrah na ni střílel z galerie a zasáhl ji do hlavy. Ostraze se podařilo útočníka zneškodnit a na místě zadržet. Prý čekali, že s ním bude víc práce, že se bude víc bránit. Ale co je nejzajímavější, ten muž projevil mimořádnou ochotu spolupracovat s policií a na místní stanici vypověděl, že jste si ho na tu vraždu najal vy už loni na podzim v New Yorku a že jste mu za to zaplatil zhruba jeden a tři čtvrtě miliónu dolarů. Tady pánové byli tak laskaví a spojili se s námi a my jsme se sem spolu s kolegou vypravili, protože jsme v našich záznamech objevili, že něco podobného jste nám před časem nadiktoval do protokolu dokonce vy sám. Pamatujete se na to ještě? Jen jste se nám tehdy zapomněl jaksi zmínit, že tou předplacenou obětí měla být právě vaše manželka,“ řekl jízlivě a Paul se po jeho slovech zhroutil. Nebýt dvou silných mužů v modrých kombinézách, držících ho z obou stran za paže, upadl by na podlahu.

„Můžu to vysvětlit, detektive…,“ řekl tiše, když se trochu sebral. „My se tady před tím člověkem ukrývali, utíkali jsme… Já nechtěl, aby Kelly zabil… Bylo to celé hloupé nedorozumění… Zkrat… Já ji měl rád… Přestože… Přestože…“

„Hezká a dojemná pohádka, pane Angelo, ale schovejte si ji pro porotu, tu to možná bude zajímat,“ přerušil ho Dole zhnuseně. Zavrtěl nechápavě hlavou. „Taková spousta peněz. A taková to bývala krásná žena. Víte vy, co dokáže udělat s lidskou hlavou kulka ráže pětačtyřicet? Vy jste svou paní musel opravdu strašně nenávidět, pane Angelo, když jste byl ochoten za její smrt zaplatit tolik peněz,“ dodal, ještě než Paula odvedli do pokoje, aby se mohl obléci na cestu do vazby.

Dodatek:

O čtyři roky a osm měsíců později byly ve státní věznici státu New York vykonány během pěti dnů hned tři popravy. Třetím z popravených byl Paul Angelo, osmatřicetiletý bývalý podnikatel.

Před porotou, složenou hlavně z žen, mu nejvíce přitížila jeho vlastní výpověď, kdy přes zuřivé protesty svého obhájce kategoricky trval na tom, že tomu nájemnému vrahovi zaplatil zcela dobrovolně a vědomě…

Nájemný vrah, jenž onu vraždu fyzicky provedl, byl za svou ochotu ke spolupráci s policií odsouzen k pouhým deseti letům vězení.

Když soudce vynášel rozsudek, muž se spokojeně usmíval. Byla to dobrá hra… Přestože musel obětovat kvalitu, tuhle druhou šachovou partii nad panem Angelem nakonec vyhrál na celé čáře…