„Miláčku, nechoď ještě pryč,“ zaprosila o tři roky mladší drobná štíhlá dívka s poněkud chraptivým hlasem a zastřeným pohledem a vjela mu rukou do klína. Sevřela horký a vlhký penis v dlani a s potěšením zjistila, že na její doteky ochotně reaguje novou erekcí. „Nenamluvíš mi, že se ti někam chce, podívej…,“ dodala mazlivě a zatahala ho za ztopořený úd.
„Monči, nechce. Jasně že se mi nechce od tebe pryč, ale pochop prosím tě, já musím. A pusť mě, proboha, nebo vodsuď nikdy nevodejdu a vo ten kšeft přijdu,“ zasmál se David. „Dyť víš, že ty prachy potřebujem,“ dodal ještě a opatrně se vyprostil z jejího sevření. Zlostně se podíval na budík, jako kdyby právě on byl příčinou všeho zla na světě, a s těžkým povzdechem vylezl z uválené postele. „I když pánbů ví, že bych mnohem radějc zůstal s tebou tady a vůbec nikam nejezdil. Zvlášť, když si představím tu cestu v tom šíleným vedru…“
„A kdy se vrátíš? Abych věděla, jestli mi vůbec stojí za to vstávat z pelíšku…,“ ze-ptala se Monika, přetočila se líně na levý bok a konečky prstů pravé ruky si zlehka přejížděla přes hladké pevné břicho.
„Ježišmárjá, nech toho, prosím tě, vidíš přece, co to se mnou dělá,“ zaúpěl David zoufale, zatímco se víceméně neúspěšně pokoušel nacpat ztopořený penis do těsných kalhot.
„Tak kdy se teda vrátíš?“ zeptala se Monika znovu, nacpala si mezi stehna zmuchlaný polštář a pevně ho stiskla. David zůstal stát s rozepnutou košilí a ukazoval si na prstech. Na dívku se raději nedíval. Nebyl velký počtář a už tak mu dělalo potíže se soustředit. „No tak teda počítej se mnou,“ řekl. „V osm bych měl mít naloženo a budu vyjíždět z Brna. Do Prahy je to po dálnici něco málo přes dvě stě kiláků, to s tím mým dělem zvládnu tak za tři hodiny. Hodina vykládka a papírování, tři hodiny cesta zpátky. Vodvézt papíry zákazníkovi….,“ zamračil se a poškrábal se zamyšleně na hlavě. Dostával se do vysokých čísel. „Počítám, že tak ve čtvrt na čtyři, nejpozdějc o půl čtvrtý, bych mohl být zpátky v posteli. A doufám, že tě v ní najdu přesně takto. Máme tady nějakou nedodělanou práci, jestli se nepletu..,“ dodal a vrhl na dívku jednoznačný pohled.
Dooblékal se, dlouhé světlé vlasy stáhl vzadu gumičkou a políbil Moniku na ústa. „Pa, prcku, a buď tady hodná holka. Jo a nedělej tady sama žádný prasečinky. Pěkně s tím počkej na mě,“ zamával jí ještě ve dveřích a zabouchl za sebou.
Monika se podívala na nenáviděný budík. „Půl sedmý ráno. Kristepane, jak může někdo chodit do práce v noci. To fakt nepochopím…,“ povzdechla si a obrátila oči v sloup. Přitáhla si tenkou propocenou přikrývku až k bradě a za pět minut už zase spala.
X
Vysoký a štíhlý mladý muž, s obličejem, který mohl být v době, než ho takřka beze zbytku pokryly hluboké jizvy, docela pohledným, ještě naposledy protáhl čistícím kartáčkem hlaveň revolveru a odložil ho na novinami pokrytý kuchyňský stůl.
Vzal lesklou zbraň do dvou prstů a podíval se proti oknu do hlavně. Šest jemných drážek uvnitř se stáčelo do spirálky, závity se zkracovaly a u ústí hlavně splynuly v jeden jediný kroužek. Hlaveň byla dokonale čistá, po pečlivé práci v ní nezůstalo jediné smítko, jediné zrnko střelného prachu. Muž odvedl perfektní práci.
Spokojeně do hlavně foukl. Dunivě to zasyčelo. Zacvakl hlaveň a celou zbraň zlehka přeleštil bavlněným hadříkem napuštěným jemným strojním olejem. Do tenoučkého zlatožlutého filmu rozetřený olej pronikavě zavoněl a vysokému muži se zachvělo chřípí zvláštní rozkoší, jakou znají jen skuteční milovníci střelných zbraní.
Pomalými a rozvážnými pohyby vyleštil, pěkně jeden po druhém, šest nábojů ráže třicet osm setin palce. Když byly všechny dokonale čisté a lesklé, vsunul je do krátkého bubínku. Štíhlými prsty obemknul dřevěnou pažbu a k dokonalosti vypilovaným pohybem zápěstí zbraň zavřel. Západka lehce klapla. Ostře nabitý revolver byl připraven k použití.
Muž si dokonale ošetřenou zbraň se zalíbením prohlédl. Měl rád preciznost. Uspokojovala ho.
Zasunul revolver do černého pouzdra, které měl pověšené na služebním opasku, a dvěma prsty obratně zapnul tenký kožený řemínek přidržující zbraň uvnitř. Podíval se na kulaté nástěnné hodiny a zvedl se ze židle. „Tak, já jsem připraven,“ oznámil směrem k obývacímu pokoji a ukryl část zdevastovaného obličeje za neprůhledná zrcadlová skla slunečních brýlí.
X
Uvnitř zelenobílého a na finanční poměry tuzemské policie nečekaně luxusního BMW, už hodinu a půl pomalu popojíždějícího v odstavném pruhu dálnice D1, za-chrastila přesně ve čtvrt na jedenáct dopoledne krátkovlnná vysílačka a ozval se z ní příjemný a melodický alt mladé rotné z centrály: „Jednička pro deset jedenáct, opa-kuji, jednička pro deset jedenáct…“
Kapitán Ondráček, mírně obtloustlý čerstvý padesátník, plešatý, v tesilkách a propocené bílé košili se špinavým límečkem a vyhrnutými rukávy, a už nejméně dva dny neoholený, se s unaveným výrazem v zarudlých očích otočil ke svému řidiči. „To je naše volačka?“ zeptal se ho a ukazovákem zkušeně vycvrnkl z dokořán otevřeného okna vozu téměř dokouřenou Spartu. Oharek dopadl na rozžhavený asfalt a s malým ohňostrojem jisker se po něm rozprskl. Silnice byla tak horká, že se vzduch nad ní jen tetelil.
Do prdele, na tom by se klidně daly smažit vajíčka, pomyslel si znechuceně On-dráček. Kapesníkem si otřel zpocenou pleš a zátylek a zamračeně se obrátil k šofé-rovi.
„Ano, pane,“ odpověděl mladý praporčík v nažehlené uniformě. „Deset jedenáct jsme my,“ dodal zdvořile. Byl zdvořilý, slušný a upravený. I přes to šílené vedro. Byl přesný protiklad svého šéfa a Ondráček ho za to nenáviděl. Oba to věděli a oběma to bylo jedno.
„…pro deset jedenáct, opakuji…,“ vytrvale se ozýval jasný ženský hlas z reproduktoru vysílačky. „No dyť já tě přece slyším. Jestli je to zas nějaká kravina…,“ zavrčel varovně podrážděný a přetažený kapitán. Stiskl tlačítko pro příjem. „Tady deset jedenáct. Co je?“ ohlásil se.
„Pane, máme tady čerstvé hlášení z vrtulníku,“ řekla mladá žena sedící u centrálního pultu mnoho kilometrů odsud. „Na sedmdesátém šestém kilometru ve směru na Prahu viděli u svodidla odstavenou Avii a vedle ní ležící tělo…“
„Který kilometr?“ zakřičel do mikrofonu z letargie vytržený kapitán.
„Sedmdesátý šestý, pane. Jste nejblíže, vrtulník tam nemůže přistát.“
„A nějaké další podezřelé auto tam někde poblíž neviděli?“ zeptal se s lehkou nadějí v hlase policejní důstojník. „Nebo třeba nějakýho pěšáka, prostě cokoliv divnýho?“
„Ne, pane, jinak je všude normální provoz. Vůbec nic podezřelého, dostanete sa-mozřejmě na stůl úplné hlášení,“ odpověděla rotná. „Je mi to líto, pane,“ dodala, když intuitivně vycítila jeho zklamání.
„Jo, to mně taky. Kurva práce,“ vztekle odsekl prchlivý Ondráček.
„Opakujte, prosím, poslední větu, nerozuměla jsem vám, pane,“ dosud vyrovnaný hlas ve vysílačce se poněkud zachvěl.
„Klid, ženská, to se vás netýkalo,“ odsekl kapitán. „Teď mě dobře poslouchejte. Okamžitě nechte uzavřít všechny výjezdy z dálnice v délce třicet kilometrů na obě strany a na všech parkovištích a u všech benzínových pump chci mít do patnácti minut hlídku v uniformě. Taky chci, aby někdo zastavil a zkontroloval všechny auta, co v tuto chvíli jedou po dálnici. Jo, všechny!“ vybuchl. „Informujte mě o všem podstatným, my se tam jedeme podívat,“ uzavřel, a když praporčice potvrdila přijetí rozkazu, přepnul vysílačku na příjem.
Zíral nevěřícně do čelního skla a tvář se mu kabonila jako letní obloha před bouřkou. „Zase to stihl,“ zavrčel po krátké odmlce. „Kurva, my tady máme přes sto chlapů a on to zase nějak stihl,“ zavrtěl nechápavě hlavou. „No nic, mladej, rozsviť všechno, co na tom vraku máš, pusť tam cvrka a otoč to někde na druhou stranu. Jedeme se tam podívat. A mrskni sebou, zatraceně,“ nařídil praporčíkovi za volantem.
Světelná rampa na střeše policejního bavoráku se rozblikala záplavou barev a kvílivá sirén se rozječela z plných plic. Nadupaný vůz vyrazil vpřed, až za ním zůstaly na horkém asfaltu černé šmouhy, propletl se mezi poslušně zpomalujícími auty a na nejbližším přerušení svodidel přejel do opačného směru. Pospíchal na sedmdesátý šestý kilometr dálnice ve směru na Prahu.
X
Na dálnici D1 mezi Brnem a Prahou byl provoz takový, jako bývá každý srpnový pátek bez ohledu na denní dobu. Hustý, bezohledný a nervózní. Jen to horko bylo dnes o poznání větší. Martin po ní jel ve svém stříbrném Peugeotu, udržoval stabil-ních stotřicet kilometrů v hodině a úzkostlivě dbal na to, aby na sebe neupoutal pozornost četných dopravních policistů. Měl pro to dobrý důvod.
Kousek za Jihlavou, v táhlém stoupání na Větrný Jeníkov, předjížděl nekonečně dlouhou kolonu kamiónů a náklaďáků, jedoucích v řadě za sebou v nejpomalejším pravém pruhu. Namáhané dieselové motory hlasitě řvaly a velké výfuky přikrmovaly letní dusno hustými oblaky tmavého dýmu. Martin bezpečně minul několik prvních vozů, když přímo před něj, sotva pár desítek metrů před jeho kapotu, bezohledně vybočila přes plnou dělicí čáru netrpělivá Avia.
Martin sprostě zaklel, švihl okem do levého zrcátka, sevřel volant pevně v dlaních a pravou nohu opřel vší silou do brzdového pedálu. Uhnout neměl kam, levý pruh byl obsazen nepřerušovaným proudem rychle jedoucích vozů. Systém ABS zabránil smyku a poslušný vůz rychle snížil svoji rychlost bezmála o dvě třetiny, aby se srovnal s Avií. Martin si utřel hřbetem ruky studený pot z čela a úlevně si vydechl. Dobře si uvědomoval, že od srážky s pomalým náklaďákem ho dělil necelý metr.
Uvolnil se, a přestože nebezpečnou situaci nezavinil, bliknutím blinkrů se omluvil zuřivě troubícím vozům za sebou. Zvětšil si odstup a spokojeně se usmál. Jeho spokojenost však nepramenila z toho, že se právě vyhnul takřka neodvratné havárii. Měla úplně jiný zdroj. Jak myslíš, parchante, pokýval hlavou a na rtech se mu objevil ošklivý úšklebek. Sám sis o to řekl.
Srovnal auto, zařadil trojku a přizpůsobil svoji rychlost pomalému náklaďáku. Zmáčkl knoflík elektrického ovládání a všechna okna se neprodyšně uzavřela kouřovými skly. Ze sedadla spolujezdce si podal mobilní telefon a palcem stiskl jedno tlačítko. Ozvalo se rychlé melodické pípání automaticky vytáčených čísel a vzápětí zazněl vyzváněcí tón. Telefon musel pětkrát zazvonit, než jej člověk na druhé straně zvedl. Neohlásil se, ani se nepředstavil, v telefonu bylo slyšet jen jeho pravidelný klidný dech. Martina to nepřekvapilo, byla to součást domluvy. „Tady je Volavka,“ řekl a vyčkával. Nebylo to příliš pravděpodobné, ale mohlo se stát, že se hovor přesměruje někam jinak.
„Tady Sup,“ ozvala se vzápětí odpověď. „Zdravím tě, brácho. Co pro mě máš?“
„Modrou Avii třicítku, se žlutou plachtou. Bez reklam. Jezdí jako prase, je to stoprocentně náš člověk. Jeho espézetka je Božena Ivan, patnáct osmdesát dva. Opakuji, Božena Ivan, patnáct osmdesát dva, stoosmý kilometr ve směru na Prahu, opakuji, stoosmý ve směru na Prahu,“ ohlásil Martin a několika stručnými větami popsal svému partnerovi ošemetnou situaci, do níž se před malým okamžikem díky řidiči Avie dostal. Potom si ještě na něco vzpomněl a zaváhal: „Ale nevím, jestli bychom to neměli odvolat, je tady dneska hodně živo.“
„Sup rozumí, vrať se do hnízda. A nedělej si žádné starosti. Budu opatrný. Dobře to dopadne. Díky, Volavko. Dobrá práce. Končím, nashle večer doma,“ rozloučil se jeho partner a zavěsil.
Martin se znovu spokojeně usmál. Uvolněně. Vypnul úplně telefon, trpělivě po-čkal, až se Avia zase zařadí zpátky do své kolony, a přišlápl plyn. Do zpětného zrcátka se nepodíval, nechtěl vidět omluvy muže, který ho před chvílí svojí bezohledností málem zabil. Martin o jeho omluvu ani trochu nestál. Prostá omluva je za regulérní pokus o vraždu trochu málo…
X
Na liduprázdném dálničním odpočívadle, pár kilometrů za Humpolcem, stál ukryt ve stínu košatých javorů temně červený Renault Laguna s kouřovými skly v oknech. Nastartovaný dvoulitrový motor tiše předl a ze stříbrného výfuku nablýskaného auta nepřetržitě vytékal lehounký obláček šedivého dýmu. V nehybném rozpáleném vzduchu zůstával ležet kousek nad zemí a trvalo věčnost, než se rozlezl do okolí a ztratil se v hustém porostu tavolníků a zlatic.
Kdyby bylo vidět do nitra vozu, bylo by vidět řidiče, jak s malým dalekohledem u očí pozorně sleduje projíždějící vozy a čte si jejich poznávací značky. Zapnutá klimatizace lehce hučela a udržovala v uzavřeném autě snesitelnou teplotu.
Když kolem odpočívadla pomalu projela úplně obyčejná, ničím nezajímavá a dosti opotřebovaná Avia 30 se žlutou plachtou a se značkou BI 15-82, Renault se rozjel.
Pomalu, jako se za kořistí plíží divoká kočka, pojížděl se zařazenou dvojkou v zaváděcím pásu a čekal, až se trochu uvolní pruh po jeho levici. Když se v nekonečném pestrobarevném proudu stovek aut konečně objevila skulina, řidič Laguny přidal plyn a výkonný benzínový motor elegantního vozu mu s bublavým zaburácením umožnil rychle dohnat pomalu jedoucí dýchavičnou Avii. Zavěsil se za ni a několik dlouhých kilometrů ji trpělivě sledoval. V úseku, kde se dálnice proplétala hustým smrkovým lesem, náklaďák rychlým manévrem předjel a zařadil se těsně před něj. Laguna plynule ubírala plyn a zpomalovala. Za jejím zadním sklem se rozsvítil výrazný červený nápis „POLICIE – STOP“ a současně se významně rozblikal pravý blinkr.
„Do hajzlu!“ vyrazil ze sebe řidič Avie, mladý ramenatý kluk s dlouhými světlými vlasy staženými vzadu gumičkou. „To nás musej furt buzerovat?! Dyť je to horší jak za bolševika!“ klel dál, ale přeci jen poslušně zpomalil, a veden Lagunou, zajel do odstavného pásu. Zastavil asi metr od svodidla, vypnul motor, stáhl okýnko a prsty bubnoval nervózně do volantu. Temně rudý Renault rovněž zastavil, ale, narozdíl od Avie, jeho řidič nechal motor běžet. Otevřely se levé přední dveře a z vozu pružně vystoupil vysoký a štíhlý muž v elegantní uniformě dopravního policisty, s brýlemi se zrcadlovými skly na očích. Napřímil se, dlaněmi si pečlivě uhladil od sezení trochu pomačkanou a na zádech propocenou blůzu a nedbalým nacvičeným pohybem si nasadil služební čepici. Přistoupil pomalu k Avii.
Její řidič si všiml, že policista při chůzi viditelně napadá na pravou nohu, ale ne-věnoval tomu pozornost. Měl jiné starosti a byl nervózní jako před první souloží. Byl si sice téměř jist, že má všechny papíry v pořádku, ale také ze své dosavadní praxe věděl, že když policista chce, důvod k pokutě si vždycky najde. A jakýsi vnitřní hlas mu říkal, že ta dnešní silniční kontrola nedopadne dobře.
„Dobrý den, pane řidiči, dopravní policie,“ představil se policista a postavil se tak, aby ho řidič Avie nemohl udeřit prudce otevřenými dveřmi. Řidiči některých projíždějících aut zpomalovali a scénu pobaveně a trochu škodolibě sledovali.
„Vypněte motor, vytáhněte klíčky ze zapalování, vezměte si osobní doklady, papíry od vozu a od nákladu, a vystupte si, prosím, ven,“ požádal policista sice zdvořile, nicméně zcela nekompromisně mladého řidiče.
„Hele, je to nutný? Provedl jsem snad něco?“ pokoušel se mladík smlouvat a zůstával přitom pořád dál sedět ve voze. Široké dlaně, pevně svírající volant, se mu silně potily. Zničehonic měl hrozně divný pocit.
„Je to běžná silniční kontrola, pane. A teď si už laskavě vystupte z vozu,“ ustoupil policista o jeden krok a ztvrdly mu všechny rysy v obličeji. Pomalým, naprosto nepřehlédnutelným pohybem si rozepnul na širokém opasku zavěšené černé kožené pouzdro se zbraní. „Ihned, pane,“ zdůraznil muž v uniformě a na dotvrzení svých slov položil pravou ruku na zbraň.
„Hned, hned, už lezu,“ uposlechl konečně mladý řidič a rychle vystupoval z vozu. „Jen klid, klid, už jsem tady,“ dodal vyděšeně a s pohledem upřeným na policistovu zbraň mu podával své doklady.
Ten si je od něho vzal, zběžně v nich zalistoval a potom přikázal: „Běžte přede mnou za váš vůz, pane Krausi.“ Zašli oba za náklaďák, ke svodidlu, kde na ně nebylo z dálnice tolik vidět.
„Pane řidiči, je vám známo, že při předjíždění na dálnici nesmíte omezit, natož potom ohrozit řidiče v levém pruhu?“ zeptal se přísně policista.
„Já nerozumím, nechápu…,“ bránil se chabě provinilec, kterému začínalo svítat.
„Nerozumíte? Nechápete? Nebo si už snad nepamatujete, jak jste předjížděl, přes plnou čáru a bez ohledu na osobní auta ve vedlejším pruhu, kolonu kamiónů před Větrným Jeníkovem? A že ten řidič osobního vozu, jedoucího v tu chvíli za vámi, se kvůli vaší bezohlednosti málem zabil?“ odsekával policista sarkasticky jednotlivá slova.
Mladík zrudl a na čele se mu i v tom vedru vyrojily četné kapičky studeného potu. Zamával v rozpacích pažemi. „Já už vím, co asi myslíte, ale když vony ty kamióny přede mnou jely tak hrozně pomalu a já byl těžkej a tak sem nechtěl moc zpomalovat, protože mně to dost blbě táhne a už bych se potom do toho kopce nerozjel,“ pokoušel se vymluvit a nervózně si předloktím otíral mokré čelo. Přemýšlel, kolik ho to bude asi stát, a napadlo ho přitom, že ho policista odvedl z dohledu, aby si mohl beze svědků říct o úplatek. Mýlil se však.
„Nevyhovující technický stav vozidla vás v žádném případě neomlouvá, ba právě naopak,“ pokračoval mezitím strážce zákona ve svém kázání. „Ohrozil jste svojí bezohlednou a nebezpečnou jízdou ostatní účastníky silničního provozu a někdo se mohl kvůli vám snadno zabít,“ trval na svém přísně policista. Znělo to, jako kdyby zarážel hřebíky do rakve. „A to se nedělá,“ dodal mrazivě.
Svaly na lících se mu zavlnily, jak najednou pevně stiskl zuby. Obličej mu zkameněl. „To se nesmí dělat,“ zopakoval tiše. „A vy budete exemplárně potrestán, aby se to už nikdy, ale opravdu nikdy nemohlo opakovat.“
Z rozepnutého pouzdra pomalu vytáhl svůj vyleštěný revolver, osmatřicítku s dlouhou hlavní, sevřel jeho anatomicky tvarovanou dřevěnou pažbu v dlani a dvěma rychlými výstřely střelil šokovaného řidiče do hrudníku. Do míst, kde je srdce.
Ozvěna dvou suchých prásknutí přelétla přes svodidlo a roztříštila se o hustou stěnu tmavých smrků. Ohromná energie dvou velkorážných projektilů odmrštila mladíka na bočnici jeho vozu. S chroptěním a s nechápavým výrazem v očích vztáhl ruce k nehybně stojícímu střelci, jako kdyby ho chtěl obejmout, ale nedosáhl na něho. Pomalu se sesunul na zem a několikrát sebou trhnul v křeči. Na protržené košili mu s bubláním mokvaly dvě rudé skvrny a lačně se vpíjely do sebe, zatímco z mladého těla rychle vyprchávaly poslední zbytky života.
Policista hodil doklady na mrtvé tělo, uklidil zbraň do pouzdra a bez jediného ohlédnutí se vrátil do svého čekajícího a tlumeně broukajícího Renaulta.
Posadil se za volant, služební čepici odhodil na zadní sedadlo a sundal si brýle. V šedomodrých očích zasazených hluboko v poničené tváři se mu zaleskly dvě slzy. Rychlým zamrkáním se jich zbavil a rozjel se. Podíval se na hodinky. Celá akce trvala jen tři minuty, ale přesto se cítil hrozně unaveně.
Když o pár kilometrů dál sjížděl ve směru na Zruč nad Sázavou z dálnice, uviděl na blankytně modré obloze rychle letící bílou policejní helikoptéru a odkudsi z dálky zaslechl ječení policejních vozů spěchajících splnit rozkazy kapitána Ondráčka.
X
„Sakra! Sakra! A ještě jednou sakra!“ nadával kapitán, když si důkladně prohlédl pomalu chladnoucí mrtvolu mladého řidiče. „Minuli jsme se s ním jenom o pár minut, nejvejš o půl hodiny. Doufám, že ho naši kluci ještě stihnou.“
„To je už čtvrtej šofér náklaďáku za posledních čtrnáct dní! To je snad nějaká epidemie nebo co?“ zuřil zkušený policista a brunátněl přitom v obličeji. „A pokaždý to samý. Náklaďák odstavenej na dálnici a za ním mrtvola řidiče se dvěma kulkama v srdci. A nikdo nic pochopitelně neviděl ani neslyšel. Takovejch aut tady furt jezdí a nikdy nikdo nic neví a nikdo nic nevidí! Doprdele práce! Už dělám policajta přes dvacet roků, ale toto jsem ještě nezažil.“
Odmlčel se a prudce oddechoval. Byl na nejvyšší míru rozrušený a bolelo ho na prsou. Přimáčkl si pravou ruku silně na hrudník a zavřel oči. Jak to říkal ten zatracenej lapiduch?, vzpomínal. Co že to mám všechno dělat, abych se dožil důchodu? Pravidelně jíst a spát, polykat prášky, lehce sportovat a hlavně se nerozčilovat. Hmm. Tak to všechno je naprostej nesmysl, povzdechl si kapitán a otevřel oči.
„Hele,“ řekl už mírnějším tónem trochu uklidněný kapitán svému podřízenému. „Zavolej sem havrany, mordpartu a techniky a ať jsou ti pánové tak laskaví a drobet pohnou. V tomhle vedru se nám ten mrtvej tady co nevidět rozteče. A až přijedou, tak se pojedeme podívat k nám do počítače, co ti čtyři mohli mít společnýho. Protože jeden mrtvej, to klidně mohla bejt obyčejná vražda, dva náhoda, ještě o třech by se dalo při troše fantazie uvažovat, ale čtyři, to ti povím, to už je silná káva i na mě. Já bych řekl, že nám tady někdo systematicky likviduje řidiče náklaďáků. Jenomže udělal zatracenou chybu, když si k tomu vybral právě můj revír.“
X
Robin se jedním okem díval na Televizní noviny na Nově, na druhé si současně přikládal studené obklady a nadával při tom tak strašně, že i jeho mluvící andulák Karel, dorozumívající se jinak výhradně sprostými nadávkami, v tichém obdivu mlčel a jen ho ze svého bidýlka v kleci pozorně naslouchal, aby si rozšířil slovní zásobu.
Na televizní obrazovce se za dramatického komentáře redaktora a nezúčastněného přihlížení speciální zásahové jednotky odehrávala nesmyslná a brutální bitka mezi anarchisty a skinheady na pražském Staroměstském náměstí. V jednom z dlouhých detailních záběrů bylo vidět, jak pár tvrdých ran a kopanců schytává i jeden příliš dotěrný fotoreportér, který se, zřejmě ve snaze ulovit co nejlepší záběr, připletl tam, kam neměl. Takový vysoký, hubený, na krátko ostříhaný tmavovlasý kluk v džínách a zelené reportérské vestě. Něco mezi osmadvaceti a třiceti lety.
„To tam ten svalovec mydlí tebe?“ ozvalo se za Robinem od kuchyňských dveří.
„Hmm,“ zavrčel Robin. Jako kdyby to nebylo na první pohled vidět. Slyšel kroky tlumené ošlapaným kobercem a cítil, jak se někdo postavil těsně za jeho křeslo. Chvíli bylo ticho a potom se znovu ozvalo pobavené: „Jestli by mě někdy ve snu napadlo, že umíš tak rychle utíkat. Sluší ti to…“
„Tobě se to snad doopravdy líbí?“ zeptal se Robin ukřivděně. „Víš, jak to bolelo?“
„Ale ty můj chudáčku, já si přece dělám jenom legraci. Já vím, že tě to muselo moc bolet,“ řekl mladý muž stojící dosud za jeho křeslem soucitně a něžně ho pohladil po tváři. „Ukaž,“ naklonil se dopředu a sundal z Robinovy tváře ten mokrý obklad. „Já ti to ošetřím,“ nabídl se a opatrně Robina na oteklé a zelenomodře podbarvené oko políbil.
„Tak takovou léčbu si rád nechám líbit,“ zasmál se Robin spokojeně a stáhl Ludvíka, svého přítele, se kterým už víc jak šest let žil v jeho malinkém podkrovním brněnském bytě, k sobě na křeslo.
„…a policie žádá všechny řidiče, kteří projížděli dnes mezi desátou a jedenáctou hodinou dopolední po dálnici D1 ve směru na Prahu a viděli v okolí sedmdesátého šestého kilometru cokoliv zvláštního nebo podezřelého, aby byli tak laskaví a obrátili se se svým svědectvím…,“ prodrala se po několika minutách k Robinovu vědomí jakási další zpráva.
„Počkej, pusť mě, rychle,“ zadrmolil a vyprostil se z přítelova objetí, aby se mohl podívat na obrazovku. Jenomže sympatická blonďatá televizní hlasatelka mezitím svoji zprávu dočetla a byla vystřídána krvavými záběry z Palestiny. „Nevíš, o kterým kilometru to mluvila?“ zeptal se Robin naléhavě.
„Sedmdesátým? Osmdesátým? Tak nějak to bylo. Aspoň myslím,“ zamyslel se Ludvík.
„A v kterým směru?“
„Tak to fakt nevím, já ji moc neposlouchal, já se totiž soustředil na něco jiného,“ řekl Ludvík s lehkou výčitkou v hlase. „Proč tě to zajímá? Tys cestou viděl něco podezřelého?“ zeptal se, když pochopil, že se jeho ironie totálně míjí účinkem. Výraz „neotravuj, jsem na lovu fotky století“ už na Robinovi poznal i poslepu. Nemělo nejmenší smysl pokoušet se ho rozptýlit. V takových chvílích byl Robin imunní takřka proti všemu.
„To kdybych věděl,“ řekl zadumaně Robin a zvedl se z křesla. Odešel na chodbu a přinesl si brašnu s fotoaparátem. Rozepnul zip na malé boční kapsičce, kam většinou dával exponované filmy a vytáhl odtamtud černou plastikovou kazetu. Odloupl víčko a vysypal si na dlaň vyfocený kinofilm KODAK PCN 200 PROFESSIONAL. Převracel tu malou kovovou schránku v prstech a zamyšleně se na ni díval. „To kdybych věděl,“ zopakoval a podíval se na Ludvíka. Na očích mu však Ludvík viděl, že je duchem někde úplně jinde…
X
V sobotu brzy ráno, už ve tři čtvrtě na osm, Robin přešlapoval v centru města před fotolaboratoří, kde si obyčejně nechával zpracovávat barevný fotomateriál, a netrpělivě čekal, až konečně otevřou.
„Ty sis dneska nějak přivstal,“ pozdravil ho přátelsky Jirka Mach, vedoucí provozovny, když minutu před osmou rozhrnul mříž a odemknul dveře. „Předpokládám, že toho máš spoustu jako vždycky a stačí ti to okamžitě,“ zazubil se přátelsky na Robina. Robin byl jeho stálý zákazník a Jirka Mach o něm věděl, že se přiživuje jako fotoreportér na volné noze a že aby byl schopen konkurovat svým kolegům z agentur a velkých redakcí, potřebuje od něho čas od času služby typu „nemožné na počkání a zázraky do tří dnů“.
„Tak napůl,“ odpověděl mu Robin s úsměvem, „potřebuju to sice okamžitě, ale je to jenom jeden film. Pak se na to spolu mrknem a domluvíme se na fotkách. Vyndal z kapsy kazetu a podával ji vedoucímu opatrně jako odjištěný ruční granát.
Jirka Mach si toho nervózního napětí provázející každé Robinovo gesto všiml a zarazil se. „To je to taková bomba?“ zeptal se zvědavě.
Robin jen pokrčil rozpačitě rameny. „Kéž by byla,“ prohodil toužebně.
„Souvisí to snad nějak s tím tvým mejkapem, co máš kolem oka?“ zadíval se mu Jirka na potlučený obličej.
„Co? Jo, ta modřina. Ale ne, to s tím nemá přímo co dělat, to jsem se jenom díval příliš zblízka na pěst jednomu holohlavýmu debilovi v Praze.“
Mach se zamyslel a potom namířil na Robina ukazovák. „Včera večer ve zprávách, že jo?“ Robin neochotně přisvědčil.
„Bingo,“ řekl Mach spokojeně a rozzářil se jako měsíček v úplňku.
Robin se zatvářil netrpělivě. „Ty, Jirko, víš…,“ začal prosebně.
„Fajn, fajn. Koukám, že už bys to chtěl mít hotový, co? Tak já už jdu na tu tvou bombu. A dám si pozor, aby mi to nevybouchlo v rukách,“ řekl vedoucí a vyjmul ten film z plastového obalu. „Za chvilku to bude. Dáš si zatím kafe nebo se chceš raději jít někam projít?“ zeptal se ještě.
„Počkám tady,“ řekl Robin. Představa, že by se měl byť jen na chvíli vzdálit od svého pokladu, pro něho byla nemyslitelná. „Ale tu kávu bych si dal docela rád,“ poprosil.
„Výborně. Tu ti uvaří Marcelka, když už jde zase pozdě,“ podíval se vedoucí přísně na mladičkou pohlednou prodavačku v minisukni a tričku bez podprsenky, jež právě vstoupila do dveří. „A já ti ten film vyvolám osobně.“ Vedoucí zmizel někde vzadu v laboratoři a Marcela obrátila trpitelsky oči v sloup.
„Ten nadělá kvůli deseti minutám,“ řekla tlumeným hlasem a spiklenecky se na Robina usmála. „Tu kávu chceš instantní nebo překapávanou?“
„Instantní. S cukrem a bez mlíka,“ objednal si Robin a oplatil jí úsměv. Sotva zašla dívka za pult, posadil se k malému stolku v rohu, vytáhl z igelitové tašky dnešní Mladou frontu a rozložil ji před sebou.
„Ty brďo, ten chlap na té fotce vypadá, jako by ti z oka vypadl,“ řekla nadšeně Marcelka, když se koukla Robinovi přes rameno do rozevřených novin a zahlédla tam fotografie ze včerejší demonstrace na Staroměstském náměstí. „Ale proč ho bijou?“ zeptala se prostoduše a postavila před Robina protekčně velký hrnek s kouřící a vonící kávou.
Robin se na ni útrpně podíval svým oteklým okem. „Protože byl moc zvědavej,“ řekl sarkasticky.
„Jo tak, no to jo,“ zazpívala Marcelka, rozhoupala ničím nespoutané poprsí a se vznešeností královny odplula zpátky na své místo.
Robin s profesionální zvědavostí zaregistroval, že ani jedna z otištěných fotek nepochází od nikoho z nezávislých, že všechny pořídili kmenoví fotografové redakce, a ušklíbl se. Ještě včera by ho to rozzuřilo, ale dnes byl ochoten nad tím přimhouřit oko. Měl v ohni jiné želízko a byl si téměř stoprocentně jistý, že je ze všech fotoreportérů v téhle zemi jediný.
Usrkával kávu a listoval novinami a hledal nějakou zmínku o vraždě na dálnici. Teprve na šesté straně objevil krátkou noticku, která se o případu zmiňovala, ale ani ta neříkala vlastně nic jiného, než co už bylo včera večer ve zprávách. Nikdo nic kloudného neví, pomyslel si Robin spokojeně. Ale já budu mít možná fotku.
„Tak jsem tady s tím filmem,“ zahlaholil sytý Jirkův hlas. „Tak se na to pojď mrknout, ať vím, co budeš chtít zvětšit.“
Robin vyskočil ze židle, div že na sebe nepřevrhl zbytek kávy. Vzal pás filmu a rozvinul ho proti světlu. Na začátku měl pár Ludvíkových aktů, Jirka Mach věděl, že je Robin gay, a bylo mu to srdečně jedno, ale tyto fotografie si teď Robin dát vyzvět-šovat nechtěl. Většinu zbývajících políček tvořily záběry nasnímané na té nešťastné demonstraci. To už bylo pasé, a tak i ty přešel Robin bez povšimnutí. Jeho dneska zajímalo výhradně políčko číslo sedm. Bude to šťastná sedmička nebo nešťastná?, proletělo mu hlavou, zatímco ji ukazoval Jirkovi.
„Tady tu, prosím tě, sedmičku,“ řekl a ukázal prstem na příslušné okénko. Jirka si negativ připevnil na prosvětlenou skleněnou destičku a chvíli si ten záběr soustředěně prohlížel přes silnou lupu.
„To je ale dost mizerná fotka?“ zvedl tázavě oči a podíval se překvapeně na Robi-na. „Už jsem od tebe viděl mnohem lepší. Víš jistě, že chceš udělat zrovna tuhle?“
Robin přikývl hlavou. „Jo, právě tuto,“ řekl. „Jednou dvacet čtyři na třicet, jednou výřez v tom samým formátu, asi takto,“ ukázal Jirkovi, jak si ten výřez přeje, „a potom ještě pětkrát ten stejnej výřez ve třináct krát osmnáct. Všechno samozřejmě lesklý. Pamatuješ si to?“ zeptal se starostlivě.
„To víš, že jo,“ pokýval hlavou Jirka Mach.
„A uděláš mi to na počkání?“
Jirka se na Robina pobaveně podíval. „Copak mám snad jinou možnost?“ zeptal se se shovívavým úsměvem. „Jak tě znám, tak bys bez těch fotek stejně neodešel. Hele, posaď se, dej si v klidu ještě jedno kafe, budeš to mít za tři čtvrtě hodiny hotové. Stačí?“
Robin se rozzářil spokojeností. Potom si ještě na něco vzpomněl. „Ty, Jirko!“ zavolal do chodby za vedoucím. Jirka vystrčil hlavu z bočních dveří a nadzvedl zvědavě obočí. „Udělej mi, prosím tě, na ten velkej formát taky těch prvních šest fotek, jo?“
Marcelka vyprskla do dlaně a Robin se začervenal jako pivoňka.
X
„Co to dělá?! Ježíšikriste, co si ten idiot myslí, že dělá?!“ zděšeně zakřičela Pet-ra, když přímo před jejich škodovku naprosto nečekaně vyjel z pravého pruhu rumunský kamión. Marek dupl vší silou na brzdu, pevně sevřel volant a vykřikl: „Držte se holky! Pevně se držte!“ Víc už toho říct ani udělat nestačil. Na to tam bylo příliš málo místa a příliš málo času.
Jejich fialovomodrý Forman poslušně snižoval rychlost, předváděl pravděpodobně naprosté maximum v rámci svých technických možností, ale bylo to všechno hrozně málo.
I Marek se překonával, aby svou mladou ženu, své dvě malé dcerky, a koneckonců, i sám sebe, zachránil. Brzdil, co to šlo, strhl vůz doleva k vnitřnímu svodidlu, ale nemělo to valný efekt. Příliš málo místa a příliš málo času jim Rumun za volantem kamiónu dopřál. Nedal jim moc šancí. Nedal jim vlastně vůbec žádnou šanci.
Souprava, která Markovu vozu vjela tak nečekaně do cesty, byla osmnáct metrů dlouhá a dvacet tun těžká a její rychlost nebyla vyšší než nějakých šedesát kilometrů v hodině. A Marek jel v tom okamžiku přes stodvacet. Na to, aby pět let stará škodovka, mající v té době najeto osmdesát tisíc kilometrů, ubrala ze své rychlosti šedesát kilometrů, by potřebovala několikanásobně větší vzdálenost, než bylo těch asi dvacet nebo třicet metrů, které jim bezohledný rumunský šofér poskytl.
První přímý náraz směřoval na pravý přední blatník. Škodovka narazila do levého boku návěsu a byla jím odmrštěna až na svodidla. Šestiletá Kristýnka i čtyřletá Lucka začaly v šoku nahlas křičet. Od pevného svodidla se lehký osobní vůz odrazil, stočil se šikmo dopředu a vrátil se zpátky na vozovku. Přímo pod mohutná kola těžké soupravy. Jako první zemřela na sedadle spolujezdce předpisově připoutaná osmadvacetiletá Petra. Prudké trhnutí jí zlomilo vaz, když se pokoušela otočit dozadu, aby ochránila dcerky. Obě holčičky byly opakovanými nárazy smeteny do prostoru mezi předními a zadními sedadly, kde by mohly být relativně v bezpečí, pokud by došlo k čelnímu nárazu. Neměly však mít to štěstí.
Vyděšený Turek za volantem kamiónu samozřejmě postřehl, co způsobil a pokoušel se svůj těžký vůz ovládnout, seč mu síly stačily. Teď už toho však mnoho dělat nemohl ani on. Šlápl vší silou na brzdový pedál a obrovská síla vzduchových brzd zablokovala všechna kola návěsu. Černý asfalt byl po lehkém říjnovém deštíku mokrý a dlouhá souprava se dostala do neřízeného smyku. Levá zadní kola návěsu, tlačena strašlivou setrvačnou silou kupředu, najela na škodovku a přejela ji po celé délce. I se svým mnohatunovým nákladem. Následky to mělo zhruba stejné, jako kdyby se to auto dostalo pod hydraulický lis.
Marek slyšel a cítil, jak se nepříliš masívní plechy škodovky s příšernými zvuky trhají na cáry, jak se bortí dveře a sloupky, napřed na pravé straně vozu, potom čás-tečně i na straně levé, jak se střecha lisuje do vnitřního prostoru. Viděl, jak pravý bok auta přestává existovat, viděl a cítil, jak se jeho rozšklebené kovové trosky na něj tisknou a tlačí ho na zavřené a zablokované dveře. Chtěl by jim uhnout, ale nemohl, nebylo kam.
Cítil bolest, ohromnou bolest. Nic to však nebylo proti tomu, co prožíval, když slyšel, jak děvčátka vzadu ve voze najednou přestala plakat a ozývalo se odtamtud jen bublavé chroptění. Viděl, jak plechy, ostré jako žraločí zuby, trhají na kusy bezduché a bezvládné tělo jeho milované a ještě před několika vteřinami krásné ženy.
Do obličeje mu explodovala palubní deska a do tváří se mu zabodly tisíce drob-ných jehliček. Hlavou urazil zpětné zrcátko a ostré nože rozervané karosérie jej na mnoha místech poranily. Nohy měl sevřené jako ve svěráku někde mezi pedály a pokroucenými plechy, nemohl s nimi ani pohnout.
Krev, a nebyla to zdaleka jenom jeho krev, mu zalila obličej, zalepila oči a uši, natekla do úst. Změť plechů, čalounění, skla a krvavé lidské tkáně ho pohltila a obalila.
Chroptění ze zadní části vozu utichlo. A v tom okamžiku to Marek konečně vzdal a začal nahlas řvát. Řval tak dlouho, dokud neztratil vědomí. Nekonečné dvě a půl minuty.
X
„Co to máš?“ zeptal se Ludvík, točící se kolem plotny, zvědavě, když uviděl, jak Robin vytahuje z tašky velkou obálku s novotou ještě vonícími fotografiemi a pokládá je na kuchyňský stůl.
„Podívej se sám,“ řekl Robin a oddělil z hromádky šest lesklých fotek. Položil je na stůl před Ludvíka a sám se posadil na židli. Ludvík si pečlivě opláchl ruce, utřel je do květované zástěry a posadil se k fotkám.
„Asi se budu stydět,“ řekl pokrytecky, když si zvětšeniny se svými akty pozorně prohlédl, ale oči mu zářily spokojeností. „Jsou moc hezký. Fakt moc. Dáš mi je?“ zaprosil.
„To máš ode mě ke svátku,“ usmál se Robin potěšeně. Ludvík vstal, obešel stůl a dal Robinovi vděčně pusu. „Máš to u mě,“ řekl. „A co ty ostatní? Taky jsou takový hezký?“ zeptal se.
„Jak se to vezme,“ řekl Robin a podal Ludvíkovi tu velkou zvětšeninu. Fotka to opravdu nebyla nijak kvalitní a od odpadkového koše ji zachránil jen její obsah.
Byla trochu roztřesená, jak Robin fotil za jízdy v autě a exponoval ji jen jednou rukou a bez míření, a širokoúhlý objektiv na ní zobrazil valnou část interiéru jejich stařičké Škody 120 de Luxe, dokořán otevřené okno na straně spolujezdce, parný letní den za oknem, ale také mladého řidiče odstavené Avie, jak vzrušeně diskutuje s dopravním policistou.
Oba byli trochu rozostření, postavy byly kompozičně špatně umístěné. Prostě mizérie. Za jiných okolností by taková fotografie neměla sebemenší šanci spatřit světlo světa, ale tady nešlo tentokrát ani tak o umělecký dojem, jako o obsah. A skutečně, přes všechny ty technické a kompoziční chyby, kterých si byl Robin bolestně vědom, bylo na zvětšeném výřezu zřetelně vidět celého řidiče a půlku štíhlého vysokého muže v policejní uniformě. Část jeho tváře byla zakryta velkými slunečními brýlemi, na rukou měl sněhobílé rukavice a u pasu mu viselo velké kožené pouzdro se zbraní. To pouzdro bylo rozepnuté a pravá ruka uniformovaného muže se dotýkala pažby revolveru.
„To je…, to jak o tom mluvili včera večer ve zprávách? Ta vražda na dálnici, myslíš?“ zeptal se Ludvík zmateně. „Vždyť je to policajt?“
„Ludvíku, já nevím,“ řekl Robin tiše. „Ale strašně bych si to přál. Ani netušíš, jak strašně moc.“
„Dovolíš,“ řekl s náhlou rozhodností Ludvíkovi, který se o něho zamyšleně opíral, a vstal prudce ze židle. Přinesl si z pokoje svůj diář a převracel v něm stránky tak dlouho, dokud nenašel to správné číslo. Chvíli mu to hledání trvalo, ještě nikdy toto číslo nepotřeboval. Podal si mobilní telefon a vyťukal rychle za sebou několik číslic.
„To je agentura Reuters?“ zeptal se, když se na druhém konci ozval jasný muž-ský hlas. „Možná bych pro vás něco měl… Říká vám něco pirát dálnic?“
X
„Ahoj, Marku, to jsem já, slyšíš mě?“ zeptal se Martin tlumeným hlasem paci-enta obaleného téměř kompletně sádrou a obinadly a ležícího bezmocně na jednotce intenzívní péče v pelhřimovské nemocnici. Pacienta, kterého už osm dlouhých dní udržovala při životě celá řada tenkých hadiček a trubiček vedoucích od různých nádob a láhví zavěšených na kovových stojanech směrem do rozbitého těla, a několik dalších vedoucích směrem opačným. „Slyšíš mě?“ zeptal se rozrušeně ještě jednou, protože se mu zdálo, že Marek pootevřel na okamžik oči, a uchopil ho za méně zraněnou levou ruku. Marek v odpověď nepatrně stiskl prsty a jeho lesklé a zarudlé oči několikrát vyčerpaně zamrkaly.
Martin vyskočil na nohy. „Doktore! Doktore!“ zavolal, „on se probral! Slyšíte? Marek je vzhůru!“ Lékař v bílém plášti stojící na chodbě vešel rychlým krokem do nemocničního pokoje a letmo pohlédl na obrazovky přístrojů monitorujících Markovy vitální funkce. Všechny grafy se zdály být v pořádku. Naklonil se nad něho a roztáhl mu víčko. Zornička poslušně zareagovala na světlo a stáhla se.
„Myslím, že váš švagr je z nejhoršího venku,“ otočil se k Martinovi. „Skvělé,“ vydechl nadšeně Martin. „Může mluvit?“ zeptal se lékaře. „S tou plicní ventilací v krku ne, ale on je velice silný, a jestli to půjde takto dál, tak ho té nepříjemnosti velmi brzy zbavíme. Možná už zítra si spolu promluvíte.“
X
„Řekni mi, Martine,“ ozval se Marek o dva dny později sípavě. Ještě pořád měl s mluvením potíže, ale jinak dělal velké pokroky. „Co se to se mnou vlastně stalo?“
Martin se překvapeně podíval na přítomného lékaře. Netušil, že Marek ztratil paměť. Ten však zavrtěl odmítavě hlavou. Neříkat vůbec nic, signalizoval zuřivě oči-ma.
„Slyšíš?“ dorážel Marek. „Řekni mi, prosím, co se stalo. Já si vůbec na nic ne-vzpomínám, na nic si nemůžu vzpomenout. Poslední, co se mi vybavuje, tak jak jsme se chystali s holkama na výlet do Prahy,“ dodal nešťastně a chytil Martina za ruku.
Ten se nadechl k odpovědi, ale Marek mu nedopřál čas k jejímu vyslovení. „Martine, kde je Peťa? Proč za mnou s tebou nepřišla Petra? A holky? Proč sem za mnou nepřišly také Lucka s Kristýnkou? To vypadám tak hrozně, že nemohly přijít?“ hlas teď zněl hodně úzkostně.
Martinova ruka se prudce zachvěla a Marek to ucítil. Chvíli bylo naprosté ticho. I lékař váhal a nevěděl, co říct. Nemyslel si, že by Marek ve svém stavu už snesl krutou pravdu, ale chápal, že ta nejistota, to podezření, mu ubližuje možná ještě víc než sama pravda. „Nechceš mi to říct?“ zeptal se mezitím Marek tiše. „Ty mi to, Martine, nechceš říct? Proč mi to nechceš říct…???“
X
„Takže, co zatím víme,“ nadechl se černovlasý kudrnatý poručík, aby zrekapituloval dosavadní průběh vyšetřování, a přejel pohledem po ostatních policistech sedících kolem dlouhého stolu. Podíval se na kapitána sedícího v čele a nadzvedl tázavě obočí.
Kapitán Ondráček s hlasitým usrknutím upil z kelímku s vřelou kávou z nápojového automatu a kývl souhlasně hlavou.
„Všechny čtyři vraždy se staly za poslední dva týdny na dálnici D1 mezi Prahou a Brnem,“ začal poručík, „a to v obou směrech. Všichni mrtví byli řidiči nákladních vozů. Dvě Avie, jeden LIAZ, jedno Volvo. Tři Češi, jeden Polák. Pokaždé jiná do-pravní společnost. Ten poslední byl soukromník. Náklad vezli různý, ve třech přípa-dech byl nedotčený, v případě Poláka, který vezl elektroniku a byl zastřelený v noci, byl sice vyrabovaný, ale tam předpokládáme, že to mohla udělat nějaká hyena i po vraždě. Všechny vraždy proběhly úplně stejně, mrtvoly měly v těle vždy dvě kulky ráže třicet osm vystřelené z revolveru. Nábojnice se pochopitelně nenašly. Balistici porovnali kulky vyjmuté z těl s naší evidencí, ale marně. Tuto zbraň bohužel zaevidovanou nemáme. Otisky jsme žádné nenašli, i když se pachatel dotýkal dokladů zavražděných. Podle dostupných stop pachatel pracoval v rukavicích.“
„Jakej je z toho všeho teda závěr?“ zeptal se trochu netrpělivě kapitán a položil na stůl hnědý kelímek s kouřící kávou.
„Závěr?“ zopakoval po něm zamyšleně poručík a pokrčil bezradně rameny. „Závěr je, že ty čtyři oběti spolu prokazatelně neměly vůbec nic společného a my ještě pořád nevíme, ani jaký je vlastně motiv těch vražd.“
Kapitán se nostalgicky podíval z okna a hlavou mu proletělo, že by měl asi zavolat manželce, ať na něho nečeká s večeří, protože dneska domů včas určitě nepřijde.
X
„Hele, Marku, pojď se rychle dívat, je to už zase ve zprávách!“ zavolal Martin na svého švagra, připravujícího si v kuchyni večeři. Marek si vzal krajíc chleba do jedné ruky, velký hrnek s čajem do druhé a přišel do obýváku. Postavil se vedle Martino-va křesla a sledoval spolu s ním zpravodajský šot v televizi. Nevzrušeně přitom uku-soval z krajíce tlustě namazaného taveným sýrem.
„…už čtvrtý případ vraždy za poslední dva týdny na naší nejfrekventovanější dálnici. Všichni čtyři mrtví byli řidiči nákladních vozů, což je podle vyjádření poli-cejní tiskové mluvčí, Markéty Dlouhé, to jediné, co tyto případy spojuje. Podle slov mluvčí sleduje policie několik směrů vyšetřování. Bližší informace však zatím z po-chopitelných důvodů poskytnout nemůže…“
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Marek zamyšleně a odložil si jídlo na stolek. Posadil se na pohovku a hřbetem dlaně si přejel přes zjizvený obličej. „Myslíš, že si to ještě nedali dohromady? Já se byl dneska zkusmo projet a potkal jsem po cestě pěkných pár poldů.“
„Nevím,“ odpověděl mu Martin. „Podle mě jediný slabý místo je, že by tě někdo viděl v tý uniformě a zapamatoval si tvoje auto. Nebo že by tě při tom nachytali sami policajti…“
„Hm,“ zamyslel se Marek, „včera tam okolo nás projela strašlivá spousta aut. Musíme se zbavit Renaulta. Už ho vidělo moc lidí.“
Martin dlouho mlčel a přemýšlel. Potom se na Marka tak nějak zadumaně podíval.
„A co kdybychom si dali na nějaký čas pauzu? Než se ty zčeřené vody uklidní. Anebo,“ zkusil velmi opatrně, „co kdybychom toho nechali úplně?“
„Ne,“ bez sebemenšího zaváhání tuto možnost Marek kategoricky odmítl. „Copak ty to, Martine, nechápeš? Ti šoféři jsou přece vrazi! Oni jsou vrazi, ne my! A naší povinností je potrestat je, všechny je potrestat, protože policie a soudy to nedělají! Těm je to úplně jedno!“ rozkřičel se nahlas. „Víš, myslel jsem, že zrovna tobě to vysvětlovat nemusím… Že jsme zajedno v tom, co děláme,“ řekl už zase tiše a vyčítavě se na Martina podíval. „Vždyť víš, co nám oběma udělali… Ale jestli už nechceš, nemusíš to dělat se mnou. Budu v tom pokračovat sám. Rozhodni se, jak ti tvoje svědomí říká. Já ti nebudu nic vyčítat.“
Martin před jeho vášnivým pohledem sklopil oči a zašeptal: „Jasně, že jsme v tom zajedno, brácho. A nemusíš mi to vysvětlovat. Byla to moje sestra a holky jsem měl moc rád. Pokud ty nechceš přestat, tak já v tom rozhodně budu pokračovat s tebou. Já mám jenom strach, že už tě vidělo moc lidí a že si třeba někdo vzpomene, že ses zrovna ty motal u těch náklaďáků.“
„To se nedá nic dělat,“ namítl Marek. „My musíme pokračovat dál. Je ještě tolik pirátů, které nikdo jiný nepotrestá…“ Zamyslel se a zmlkl. Přemýšlel. „Hele, já si vezmu od tebe Peugeota a Renaulta se zbavíme. Vyměníme ho u Kubše v bazaru za něco jiného. Viděl jsem tam skoro novou audinu. Bude dobrá. Pro naši potřebu určitě,“ řekl tiše. „A potom budeme pokračovat,“ dodal smutně, ale rozhodně. „Dokud to ještě jde… Ale ono už to stejně asi moc dlouho nepůjde…“
X
„Pane, můžu k tomu něco říct?“ přihlásil se o slovo podporučík Kovář, služebně i věkem nejmladší a postavou suverénně nejmenší muž u stolu, a podíval se snaživě na kapitána.
„Jasně, že k tomu můžeš něco říct. Každej tady k tomu může něco říct. Teda po-kud je to opravdu k věci,“ zavrčel poněkud nevlídně kapitán. Nikdo už si ale jeho protivnosti nevšímal. Patřila prostě k jeho image a spíš by Ondráček své kolegy šokoval, kdyby se k nim začal chovat slušně.
„Pane, ve všech těch hlášeních se píše, že všechny ty čtyři oběti měly vedle sebe nebo na sobě pohozené doklady a klíčky od vozu,“ začal podporučík.
„No a? To víme.“
„Tak mě napadlo, no, proč by jim je ten vrah vytahoval z kapes? Co by z toho měl, když peněženky i náklad zůstaly většinou netknuté? Až na toho Poláka, teda, ale tam jsme se shodli, že ho obral někdo až po smrti. A tak jsem si říkal, že si ty doklady z kapes vytáhli ti řidiči sami. A někomu je ukazovali, někomu v rukavicích – jsou na nich přece otisky rukavic. No a tak si říkám, proč by měli ti chlapi, byli to přece velcí, ramenatí chlapi, dobrovolně zastavit auto, k tomu ještě na dálnici, kde je to riskantní samo o sobě, vytáhnout klíčky ze zapalování, vystoupit z auta a ještě komusi cizímu dávat do ruky svoje doklady?“
Kapitán Ondráček ztuhl. Silná ruka, která nesla k ústům kelímek s nezbytnou kávou, se zarazila ve vzduchu a klesla zpět na stůl. Důstojník najednou pochopil, kam tím vším mladý snaživý podporučík míří. Kolečka do sebe začala zapadat…
„…a jediná osoba, která mě napadla, že bych jí já sám dobrovolně ukázal a do ruky vydal svoje doklady, je polda,“ zakončil podporučík Kovář, na své zvyklosti nezvykle dlouhým povídáním trochu zadýchaný, a posadil se zpátky na židli. S napětím ve tváři hleděl na svého zamyšleného šéfa.
„Polda, no jasně, dyť by to moh bejt falešnej polda, a třeba to ani není falešnej polda, třeba někomu z našich prostě ruplo v bedně,“ zašumělo kolem stolu několik mužských hlasů.
„Pánové, řekněte mi,“ nadechl se kapitán a otočil se ke svým podřízeným, kteří se v obavách před jeho drsnou přísností rychle tišili. „Řekněte mně, proč to nena-padlo nikoho z nás starejch psů a musel s tím přijít takovejhle cucák?“ ukázal na Kováře rukou a uznale přitom kývl hlavou. Podporučík se lehce zapýřil. Sice to tak neznělo, ale byla to pochvala. Před nastoupenou jednotkou a rozvinutou zástavou. Lepší se od starého v žádném případě dočkat nemohl a ani s tím nepočítal.
„Poslyš, mladej,“ obrátil se kapitán na podporučíka. „To vypadá jako dost dobrá stopa. Jdi po ní. Prověř, jestli někdo neviděl na dálnici poldu, jak kontroluje náklaďáky. Vyřaď z toho všechny naše kluky a uvidíme, co nám z toho nakonec vyleze. Prolez všechny výpovědi, co už máme, vytěž každýho, kdo mohl něco vidět. Jasný? Pusť se do toho hned ráno.“
Podporučík přikývl, snaživě si udělal do sešitu několik poznámek a napsal si k nim veliký vykřičník.
„Tak, chlapi, ať si taky my ostatní zasloužíme svůj žold,“ řekl kapitán a otevřel svůj notes na první čisté stránce. Vzal okousanou tužku a začal rozdávat úkoly.
„Martine,“ namířil tužkou na nejbližšího kriminalistu, „ty prověříš všechny naše dopraváky, co měli službu v ty dny, kdy se staly vraždy.“
„Pavle,“ ukázal na dalšího, „ty zařídíš nepřetržitej dohled z vrtulníku, pevný kontroly na každým odpočívadle, na každým parkovišti a aspoň deset aut, ale prokristapána, ať to sou civilní auta!, co budou čtyřiadvacet hodin denně jezdit po dálnici mezi Prahou a Brnem. Odteď a až do odvolání. Jedno rezervuj pro mě. Nějaký hodně rychlý. Zkusíme toho hajzla čapnout přímo tam. Petře, zkontaktuj všechny dopravní a přepravní firmy, všechny vytěžováky, prostě všechny, co vozí něco po dálnici, a zjisti, jestli jejich řidiče nestavěl nějakej divnej polda. Varuj je. Nezapomeň na celnice, víš, že se ten člověk neomezuje jen na tuzemce. Jirko, ty se vrať do laboratoře a nech udělat všechny mikrostopy, který se ještě udělat daj. Zajímaj nás vlákna, nitě, tkaniny, a jestli něco z toho není policajtská uniforma.“
„Tak a dál,“ nadechl se znovu, když si lokl chladnoucí kávy. „Tiskový oddělení připraví zprávu pro média, něco ve smyslu, ať si šoféři dávaj bacha na falešný policajty, no a ti, co ještě pořád nemaj co dělat, si sednou ke svejm počítačům a budou hledat někoho, kdo má důvod bejt nasranej na řidiče náklaďáků tak moc, že mu stojí za to dělat z nich mrtvoly.“
Kapitán si dopsal poznámky a rozdělení úkolů, podtrhl je tlustou čárou a rozhlédl se po svých mužích. „Pánové, ten náš Matěj je sice ještě zelenej cucák, ale něco mi říká, že se vydal po správný stopě. Chci, aby měl vaši naprostou podporu. Taky chci, aby se celej ten kolotoč rozhejbal hned…,“ podíval se na kulaté hodiny zavěšené nade dveřmi. Byla neděle a hodiny ukazovaly bezmála půlnoc. „…hned zejtra ráno,“ rozhodl, když přejel pohledem unavené tváře kolem stolu. „Heslo dne – už ani jedna mrtvola. Takže – máte všichni co dělat. Teď se běžte aspoň trochu vyspat a ráno vás všechny čekám v plný polní,“ ukončil poradu a rozpustil své kolegy.
Policisté se rozešli a kapitán osiřel ve své prostorné kanceláři. Vyčerpaně se roz-valil ve velkém koženkovém křesle. Pane Bože, ať je to dobrá stopa, povzdechl si. Se zívnutím se protáhl a vstal. Zapálil si cigaretu a lačně z ní potáhl. Přešel k protější zdi a postavil se před velikou nástěnnou mapu republiky. Tlustým červeným fixem na ní měl vyznačený úsek dálnice mezi Brnem a Prahou. Čtyři velké křížky s pořadovými čísly označovaly místa a pořadí jednotlivých vražd. Dostanu tě, ty hajzle jeden prašivej, já tě dostanu, procedil mezi zuby Ondráček a hypnotizoval přitom pohledem tu tlustou červenou čáru. Tadyhle na tý mý silnici tě dostanu, zasyčel nenávistně a ukázal žhnoucím koncem cigarety na dálnici, tadyhle si na tebe počkám, i kdybych na tý zasraný silnici měl přespávat…
X
Kapitána probudilo nesmělé klepání na dveře asi o půl šesté ráno. „Dál!“ křikl a hlasitě si zívl. Posadil se na rozkládacím křesle, které měl ve své kanceláři a protáhl se. Jeho rušným životem a mizernou životosprávou unavené klouby zapraskaly. „Do prdele, to zase bude den,“ povzdechl si. „Co je?“ zavrčel na službu konajícího podpraporčíka, postávajícího rozpačitě ve dveřích.
„Pane. Mrzí mě, jestli jsem vás probudil,“ soukal ze sebe vynervovaný mladík.
„To tě teprve mrzet bude, jestli jsi mě probudil zbytečně. Nechám tě totiž pro výstrahu zastřelit,“ vrčel dál Ondráček. „No tak, co chceš?“
„Přinesl jsem vám noviny, pane,“ řekl a ukázal na štos různých deníků, které přinesl s sebou.
„Cože?! Ty mě budíš o půl šesté kvůli novinám? Víš, kdo je to kamikadze?“ vy-buchl Ondráček a zbrunátněl.
„Nadporučík Beneš říkal, abych vám to určitě hned zanesl,“ hájil se podpraporčík Griml. „Že byste to měl co nejdřív vidět…“
„Beneš? Ukaž, dej to sem,“ změkl kapitán. Nadporučík Beneš by ho jistě nenechal probudit kvůli nějaké kravině. „A přines mně, prosím tě, z automatu kávu. Černou, bez cukru. Na stole leží moje šrajtofle, vem si tam drobáky,“ požádal podpraporčíka.
„Ano, pane, hned to bude,“ s úlevou se mladý policista vypoklonkoval. Byl rád, že to má za sebou. Když se za pět minut vracel s objednanou kávou, začínal si dokonce myslet, že ten Ondráček není až taková stvůra, jak se o něm na oddělení povídá. Jeho optimismus mu vydrželo přesně do okamžiku, kdy znovu otevřel dveře do kapitánovy kanceláře. Kapitán, jen v trenýrkách a tílku, pobíhal vztekle po pracovně a strašně sprostě nadával. Na všechny a na všechno. V obličeji byl celý rudý a i jinak vypadal, že ho musí každou chvíli ranit mrtvice. „Co tady zase chceš?“ zaječel, když uviděl ve dveřích šokovaného Grimla.
„Vaše káva, pane,“ zakoktal podpraporčík.
„Seru na kávu! Sežeň Beneše! Okamžitě!“
Podpraporčík dokázal kapitánovu kávu donést třesoucíma se rukama až na stůl, aniž by ji cestou rozlil, a poklusem vyrazil ven ze dveří, divže přitom nevrazil do právě přicházejícího nadporučíka Beneše. „Pane nadporučíku, on…, vy…, za kapitánem, jít… tam,“ vyrážel ze sebe ten adept na policistu a ukazoval přitom palcem kamsi za sebe.
„No jestli jsem si to nemyslel,“ prohodil pobaveně Beneš a vstoupil do místnosti. Pevně za sebou zavřel dveře a naprosto nevzrušeně se posadil ke stolu, u něhož měli včera v noci poradu. Soptícího kapitána si nevšímal, čekal, až vychladne sám, a četl si mezitím jedny z novin povalujících se na stole. Věděl, že se na Ondráčka nesmí spěchat. Pracoval s ním už sedmnáct let a znal ho jako své boty.
Po několika minutách se Ondráček konečně vyčerpaně svalil na židli naproti němu a podíval se smutně na Beneše. Beneš mu pohled oplatil a bylo mu svého bezprostředního nadřízeného a dlouholetého přítele líto. Kapitán měl pod očima černé kruhy od únavy, strniště na bradě zase o poznání delší a vypadal starší nejméně o deset let. Ruku si držel na hrudníku, asi ho zase bolelo srdíčko.
„Jožko,“ nadechl se Ondráček, „řekni mi, jak je možný, že nás napadlo teprve včera o půlnoci, že by to moh bejt polda a ve všech dnešních novinách už je otištěná jeho fotka?“
„Na to bude nejlepší se zeptat přímo autora té fotky, nemyslíš, Mirku?“
Ondráček chvíli pokyvoval hlavou. „Jo. Přesně to si myslím. Ale to ti řeknu, jestli ten chlap neukázal tu fotku někde na místním oddělení, který nás o tom, jak je dobrým zvykem, zapomnělo informovat, a prodal ji radši za prachy do novin, tak ho vlastnoručně zavřu, až zčerná.“ Podal si jeden výtisk a přečetl si poznámku pod fotografií „od spolupracovníka agentury Reuters“. Ondráček se zamračil. „Od spolupracovníka, to znamená co, nevíš?“ zeptal se.
„Vím,“ klidně odpověděl Beneš. „Já už do té agentury totiž volal. Řekli mi, že jim tu fotku prodal nějakej fotograf na volné noze, nějakej Robert Kulman z Brna. Adresu mám. Nechal jsem ho vyzvednout místníma klukama. Kolem devátý nám ho přivezou sem.“
Ondráček se na něj chvíli mlčky koukal. „Sakra, Josef, to byla dobrá práce. Já tě nemít, tak nevím, co bych si počal. Asi bych si tě musel vymyslet,“ řekl uznale. „Ale na toho fotografa už se opravdu těším. Toho já si podám, že bude litovat, že si vůbec kdy koupil foťák,“ začal zase přidávat na decibelech.
„Mirku, zaraž. Třeba mu křivdíš, neukvapuj se. Dovol, abych ho vyslechl já. Říkal jsi, že chceš být na dálnici, tak tam jeď. Já ti potom zavolám, co jsem z toho kluka dostal. Co ty na to?“
„Jo. Dobře. Asi to tak bude lepší,“ řekl Ondráček a napil se kávy. „Kruci,“ zarazil se rozpačitě. „Já tomu zobákovi za to kafe asi ani nepoděkoval. A vlastně ho ani ještě neznám. Jakže se ten kluk jmenuje?“
„Griml, podpraporčík Griml. Je tady teprve týden.“
„A já na něho řvu jako starej pavián. Vyřídíš mu, prosím tě, že mu děkuju za tu kávu?“
„To víš, že jo,“ usmál se Beneš a zvedl se od stolu. Už byl téměř ve dveřích, když ho ještě jednou zastavil kapitánův hlas. „Díky, Jožko.“
„Není zač, šéfe,“ odpověděl a s úsměvem odešel za svou prací.
X
„No vida, za chvíli bude poledne,“ podivil se nadporučík Beneš při pohledu na hodinky. „To nám to spolu ale uteklo. Už jste dneska něco jedl?“ zeptal se Robina. Ten zavrtěl nešťastně hlavou. Přál by si být menší, ještě menší, až úplně nejmenší. „Tak pojďte se mnou, zajdeme si na jídlo naproti do bufetu,“ vybídl ho Beneš.
„To bych mohl? Vy mě snad nezavřete?“ špitl Robin nejistě.
„To já ještě nevím,“ řekl Beneš přísně. „Jestli nám ten chlap uteče, protože najde svoji fotku v novinách a poleká se, tak nám asi nic jiného nezbude. To víte, to je maření vyšetřovaní jako řemen.“
Robin se seschl ještě víc. „Mě to strašně mrzí,“ dostal ze sebe.
„To je od vás hrozně hezký, teď. Vy jste neslyšel v televizi nebo nečetl v novinách výzvy, aby nám lidé pomohli s jakýmikoliv informacemi?“
„Já…, vlastně ano. Slyšel.“
„No tak vidíte. Taková spousta lidí nám sem volala kvůli naprostým nesmyslům a vy jako jedinej v republice máte v ruce vrahovu fotku a neukážete nám ji. Chlape jeden mizerná. Měl byste vidět, jak kvůli tomu ráno náčelník řádil. Kdyby ho klepla pepka, tak by to šlo taky na váš vrub. To si pište.“ Odmlčel se, aby se Robin chvíli podusil ve vlastní šťávě, a potom dodal docela vlídným hlasem: „Ale ta fotka je docela slušná. Pomůže nám toho člověka identifikovat. A za to vám musíme zase poděkovat. A teď už pojďte na to jídlo, po dvanácté už tam nic jedlýho nemají.“
X
O dva dny později projížděl Martin v jejich novém Audi A6 se zelenkavou metalízou po dálnici v okolí Velké Bíteše a číhal na nové piráty za volanty náklaďáků. Byl nervózní, potkal už cestou několik policejních hlídek, a nejraději by celou akci odvolal. Ale Marek trval na svém.
Odpočívadla, parkoviště, benzínové pumpy i motoresty byly obsazeny policisty, uniformovanými i v civilu, nad dálnicí neustále kroužila helikoptéra, a tak Marek vymyslel novou taktiku. Tentokrát čekal v novém Peugeotu mimo dálnici. Byl až ve Velkém Beranově, a na piráta ho měl navést přímo Martin, který měl oběť sledovat až do okamžiku, kdy si ho Marek převezme.
Martin už dojel až na jihlavský sjezd a zatím nic. Řidiči náklaďáků si tentokrát dávali pozor a jeli téměř vzorně. Asi se všichni dívali na zprávy v televizi.
Martin sjel u Jihlavy z dálnice, podjel ji a najel na ni znovu ve směru na Brno. A tentokrát mu štěstí, dá-li se to tak vůbec říct, přálo podstatně víc. Hned pět kilometrů za Měřínem, u výjezdu od benzínové pumpy Shellu, se málem zabil o velký tahač s ukrajinskou značkou.
Bylo to úplně stejné jako vždycky předtím. Nákladní vůz prostě nedal projíždějí-címu, mnohem rychlejšímu, ale mnohem menšímu osobnímu vozu, přednost. Martin zvedl telefon a zavolal Markovi. „Mám kontakt,“ řekl, když si odbyli svůj konspirační rituál. „Je to Kamaz s ukrajinskou značkou, musíš ale jet za námi směrem na Brno, rozumíš?“
„Sup potvrzuje, jedu za Kamazem s ukrajinskou značkou směrem na Brno, opa-kuji, jedu za Kamazem s ukrajinskou značkou směrem na Brno,“ ozval se Markův šuměním a praskáním zkreslený hlas.
Martin se zařadil za tahač a jel za ním. Ponechával si odstup, nechal mezi sebou a ukrajinským vozem několik aut, aby nebyl jeho řidiči příliš na očích. Bál se, že si ho během dlouhé cesty ukrajinský řidič všimne. Byly to zcela zbytečné obavy, Ukrajinec si ho nevšímal. Všimli si ho však jiní.
X
„Sedmička pro patnáctku, opakuji, sedmička pro patnáctku,“ rozlehl se chraplavý hlas v nenápadném bílém volkswagenu s civilní značkou. Plešatý, poněkud obtloustlý a hodně protivný muž na sedadle spolujezdce se natáhl a z palubní přihrádky vyňal vysílačku. „Patnáctka slyší, co pro mě máš,“ řekl kapitán Ondráček do mikrofonu a podvědomě se podíval k podmračené obloze, kde někde kroužila malá policejní helikoptéra. Neviděl ji, ani nemohl, byla poměrně daleko.
„Pane, možná je to kachna, ale už několik kilometrů jede za jedním tahačem zelený auto, pravděpodobně Audi. Jsou před vámi asi o pět kilometrů. Jedou dost pomalu, proto jsme si jich všimli.“
„Díky, Holube, jedeme za něma. Řekni mně, až se přiblížíme na dohled, a potom se ztrať, ať ho nevyplašíš. Konec,“ kapitán vysílačku opět vypnul a uschoval ji v palubní desce. Otočil se k řidičovi v džínách. „Slyšels to? Tak jeď,“ poručil mu. Po několika minutách rychlé jízdy dojeli Martinovo auto a po upozornění z vrtulníku se za ně zavěsili. Sledovali ho.
Řidič ukrajinského tahače dál poslouchal tvrdou rockovou muziku z hlasitě puštěného walkmana a ani v nejmenším netušil, že se stává ústřední postavou rozsáhlé policejní akce.
X
U hospody ve Velkém Beranově nastartoval Marek svého stříbrného Peugeota a rozjel se rychle k dálnici. „Supe, mám asi společnost! Co teď?“ ozval se najednou Martinův nervózní hlas v telefonu. Marek zpomalil a zamyslel se. Nepřekvapilo ho to. Viděl sám ty desítky a stovky policistů, co se v posledních dnech motali kolem dálnice, viděl zprávy v televizi a slyšel všechny ty výstrahy řidičům. Jednou to přijít muselo. Nemohli počítat s tím, že budou s Martinem moci provádět svoji práci donekonečna. A taky s tím ani jeden z nich nepočítal. I tuto variantu s Martinem probírali a byli na ni připraveni. „Počkej na mě, brácho, naložím tě,“ odpověděl mu do telefonu a přidal znovu plyn.
Najel na dálniční navaděč a vydal se pronásledovat svoji příští oběť. Pravděpo-dobně už poslední. Předjel několik desítek aut, včetně jednoho bílého zaprášeného volkswagena, a uviděl před sebou důvěrně známou audinu se zelenou metalízou. Dojel na její úroveň a zpomalil. Martin otevřel okýnko a pokynul mu. Potom ukázal rukou před sebe. Marek přikývl na znamení souhlasu a zařadil se hned za zelený vůz.
X
„Do prdele, buď to nebyl on, nebo se tady děje něco moc divnýho,“ zaklel překvapeně Ondráček, když se u zeleného Audi pár aut před nimi najednou rozblikal pravý blinkr a vůz odbočil k benzínové pumpě. Zároveň s ním tam odbočil i ten stříbrný Peugeot, který přijel nedávno. Jen Kamaz, nic podezřelého netuše, pokračoval dál ve své cestě.
„Co se to sakra děje?“ byl kapitán zmaten. Začínal věřit, že jsou na dobré stopě a teď toto. Nedávalo to smysl. Nechal svého řidiče zpomalit a na okamžik se zamyslel. Přemýšlel, jestli se nemá jet podívat k té pumpě také. Nakonec se rozhodl, že raději zůstane na dálnici a o kontrolu pumpy požádal vysílačkou důstojníka v centrále koordinující celou akci.
Jeli pomalu dál a mlčeli. Přemýšleli, jestli se někde ve svých výpočtech nezmýlili. Najednou se kolem nich mihl ve vysoké rychlosti jakýsi stříbrný vůz a téměř současně se ozval hluboký mužský hlas z vysílačky. „Centrum pro patnáctku, centrum…“
Ondráček nenechal hlas výzvu zopakovat. Vrhl se po přístroji a přepnul na pří-jem. „Co se děje?“ zakřičel netrpělivě.
„Pane, řidič zeleného Audi si přestoupil do stříbrného Peugeota s jihlavskou espézetkou Jiří, Ivan, devatenáct, třicet osm a společně odjeli zpět na dálnici.“
„Slyšels to? Sakra, chlape, slyšels to?“ kapitán byl rozčilený a divoce gestikuloval oběmi pažemi. „Byl to on! A sou dva! On měl parťáka! Tak to přece jen byl náš člověk!“ křičel na svého společníka. „Rychle, rychle, dožeň ho!“ Nenápadný volkswagen poslušně zrychlil a jako hladový vlk se pustil po stopě stříbrného auta.
X
Marek s Martinem dojeli ukrajinský vůz a jeli za ním ještě asi šest kilometrů, než se rozhodli k akci. Tušili, že jsou sledováni, ale chtěli to ještě jednou zkusit. Byli v lesnatém a kopcovitém terénu, provoz byl poměrně slabý. Lepší podmínky už asi nebudou, usoudili a předjeli tahač.
Ukrajinec si stříbrného vozu před sebou moc nevšímal. Zpozorněl, až když Peu-geot začal plynule zpomalovat a současně se za jeho zadním sklem rozsvítil červený nápis „POLICIE – STOP“. Řidič se na něho překvapeně podíval, ale protože byl ten svítící nápis dostatečně srozumitelný i pro cizince, začal poslušně zpomalovat a zajíždět do odstavného pruhu ke svodidlu. Zastavil, sundal sluchátka z uší a čekal.
Marek rovněž zastavil, nechal běžet motor a vystoupil. Uhladil si policejní uni-formu a nedbalým nacvičeným pohybem si nasadil služební čepici. Udělal dva kroky ke kamiónu, když si najednou všiml, že těsně za tahačem zastavuje další vůz, bílý volkswagen, se dvěma ramenatými muži uvnitř. A někde v dálce se rozječela policejní siréna. A další. A ještě jedna někde v protisměru.
Marek se otočil na patě a skočil zpět do jemně pobrukujícího Peugeota. Podíval se na Martina. Ten zavrtěl hlavou.
„Už to nestihneme,“ řekl tiše. „Jeď, brácho, ještě se projedeme…“ Marek přikývl, zařadil jedničku a šlápl na plyn. Široké gumy zakvílely a motor se rozječel ve vysokých otáčkách.
Peugeot vystřelil na dálnici jako raketa a během několika sekund měl na tacho-metru hodně přes sto kilometrů. Na silnici před Kamazem po něm zůstaly jen dvě krátké černé čáry od pneumatik a v kabině tahače jeden nic nechápající Ukrajinec.
X
„Drž se zpátky,“ poručil Ondráček, když viděl, jak sledované auto předjíždí kamión a jak začínají oba vozy zpomalovat a zajíždět do odstavného pruhu. Hlas se mu třásl vzrušením. Byl na lovu a cítil, že jeho kořist je už na dosah. Pokud neudělá nějakou hloupou chybu, uzavře dnes případ.
Řidič poslušně ubral plyn a jel teď téměř krokem. Držel se za širokým tahačem tak, aby jej nebylo vidět ve zpětných zrcátcích. Nákladní vůz se naposledy zhoupl na mohutných kolech a se zasyčením zastavil. Policisté si najeli trošku víc doleva, aby viděli, co se děje před náklaďákem. Viděli, jak pronásledovaný vůz rovněž zastavuje a jak z něj vystupuje vysoký a štíhlý muž v uniformě dopravního policisty. „Tak je to polda,“ zašeptal kapitán vzrušeně. „A není náš,“ dodal. Za poslední týden se naučil detailně znát tváře všech mužů, kteří sloužili spolu s ním na dálnici při této mimořádné akci.
Nepravý policista se otočil a jejich pohledy se najednou střetly. Ondráček poznal zjizvenou tvář z fotografie a lovící šelma zase instinktivně poznala, že je sama lovena jiným, mnohem silnějším dravcem.
Kapitán Ondráček viděl, jak muž skáče zpět do vozu a jak se stříbrný Peugeot bleskově rozjíždí. Ani policisté však dlouho neotáleli. Kapitánův volkswagen vystartoval jako honící pes. Ukázalo se, že omšelý zevnějšek v sobě ukrývá silný a výkonný dvoulitrový motor v perfektním stavu. Kapitán se pevně zapřel nohama o podlahu, levou rukou se připoutal a pravou si podal vysílačku. „Dožeň ho,“ poručil lakonicky svému šoférovi a sám začal prostřednictvím vysílačky rozdávat příkazy ostatním policistům, pohybujícím se v tuto dobu po dálnici a v jejím okolí.
Když zařídil vše potřebné, vytáhl zpod sedadla modrý maják s magnetickým úchytem a otevřeným předním oknem ho připevnil na střechu. Vzápětí se maják rozblikal a vůz se začal propracovávat kupředu ještě o poznání rychleji.
X
Dva mladí muži v Peugeotu ujížděli a hlasitým troubením a blikáním dálkovými světly si vynucovali volnou cestu. Jeli na hranicích možností svého vozu, ale věděli, že nemají naprosto žádnou šanci. Policie je určitě nenechá sjet z dálnice, nepřipustí, aby se jí ztratili někde na okreskách. Tušili, že nejpozději před Brnem budou na ně připravené zátarasy. Krom toho se Marek obával, aby při své divoké jízdě nezpůsobil nějakou nehodu a neublížil někomu nevinnému. Vždyť já přece nejsem žádný vrah, říkal si trochu nešťastně, já jen vykonával spravedlnost tam, kde zůstávala policie slepá a bezmocná. Nikdy jsem přece neublížil nikomu, kdo si ublížit nezasloužil, vždy jsem jen trestal ty, co se provinili.
Kvílející modrý maják, který zahlédl ve zpětném zrcátku, jeho myšlenky přerušil. Teď už na ně nebyl čas. Marek před sebou viděl, jak provoz houstne a zpomaluje se. Buď zátarasy, nebo nějaká oprava, pomyslel si. Blížil se konec honičky a Marek se v duchu smiřoval se životem. Nechtěl násilí, nechtěl ubližovat. Trestal a věděl, že teď sám musí přijmout trest. Věděl, že to tak musí být. Za soustavného troubení prokličkoval mezi několika pomalejšími vozy do nejrychlejšího pruhu a řítil se více jak dvousettřicetikilometrovou rychlostí podél vnitřního svodidla. Měli s Martinem svůj plán. Šlehl po svém mladém švagrovi okem a zahlédl jeho vyrovnaný a naprosto klidný obličej. Martin pohled zaregistroval a pootočil se na sedadle. Podíval se na zpoceného muže za volantem. „Udělej to,“ řekl a položil mu levou ruku na rameno. Už ji tam nechal ležet.
Bílý volkswagen s modrým majákem na střeše prokličkoval za nimi a s odstupem několika set metrů se jim řítil v patách. Pomalu, ale vytrvale a systematicky se k nim přibližoval.
X
„Za chvíli je máme, pane,“ řekl klidně policista za volantem volkswagenu kapitánovi. „Už nám nemají kam ujet, žádný sjezd z dálnice tady není a o dvanáct kilometrů dál jsou zátarasy,“ dodal a letmo se podíval po svém šéfovi.
Ten mlčel, pravou rukou se křečovitě držel madla nad svými dveřmi a pozorně sledoval situaci před nimi a kolem nich. Byl bledý a mračil se. Neměl rád takovéhle honičky za plného provozu, vždycky při nich hrozilo, že to odnesou úplně nevinní lidé. Kromě toho nechápal, jaký úmysl ta pronásledovaná dvojice vlastně má. Vždyť jim musí být jasné, že neujedou, říkal si. Nedávalo mu to smysl a byl proto naštvaný. Nenáviděl situace, kterým nerozuměl. Marek s Martinem však před nimi stále ujížděli, pořád v tom nejrychlejším pruhu a ždímali ze svého vozu maximum. Policistům nezbývalo, než je dál pronásledovat.
„Pane! Podívejte se tam!“ vykřikl policista a ukázal bradou dopředu. O dobrý ki-lometr dál se do kopce osamoceně ploužila přetížená Avie. Jejího řidiče, staršího pána se silnými brýlemi, vůbec nenapadlo zajet do pomalého krajního pruhu a uvolnit cestu sirénám. Dál si tu sunul prostředkem dálnice rychlostí unaveného slimáka a o dění za sebou se ani trochu nezajímal. Netušil, že tím rozhodl o svém dalším osudu.
„Vidíš ho?“ zeptal se Marek.
„Vidím,“ přikývl Martin. Stříbrný Peugeot přejel do prostředního pruhu a plnou rychlostí se zezadu řítil přímo k Avii. Její řidič ani teď neprojevil sebemenší snahu zajet na bok a vyhnout se tak srážce. Byť by to mohl snadno udělat, většina ostatních aut už z prostého pudu sebezáchovy buď úplně zastavila, nebo jela jen krokem.
„Do prdele,“ vydechl Ondráček, když pochopil, co se chystá. „Brzdi!“ zaječel na svého šoféra. „Brzdi, kurva!“ Policista za volantem volkswagenu usilovně brzdil, ale při rychlosti kolem dvou set kilometrů za hodinu není kilometr nijak velká vzdále-nost.
Ondráček, nohama pevně zaklíněný do podlahy, s žaludkem někde těsně pod bradou, se nevěřícně díval, jak pronásledovaný vůz zapíná výstražná světla, jakoby jim na pozdrav, a v plné rychlosti vráží zezadu přímo do Avie.
Nákladní vůz pod strašlivým nárazem nadskočil a několik metrů letěl vzduchem. Jakmile dopadl zpátky na zem, vrak Peugeota do něho narazil podruhé. Oba vozy se během jediného zlomku vteřiny proměnily v jedinou ohnivou kouli a do širokého okolí se rozlétly kusy kovu. Po dálnici se všemi směry rozletěla ozvěna mohutné exploze.
Kapitán Ondráček a jeho partner ze vzdálenosti asi dvou set metrů šokovaně sledovali, jak jednotlivé kusy zbytků aut pomalu dopadají tu na vozovku, tu na ostatní automobily, z nichž s vyděšeným křikem prchají jejich posádky a v panice se vrhají přes svodidla do bezpečí. Policistům připadalo, že to všechno trvá neskutečně dlouho, bylo to, jako kdyby sledovali zpomalený film.
Fascinovaně sledovali, jak se přímo proti nim s rachotem kutálí ozdobná stříbrná poklice z Peugeota, jak s ubývající rychlostí začíná kličkovat a ztrácet stabilitu a jak se nakonec, jen pár metrů před nimi, s plechovým zařinčením pokládá na černý rozpálený asfalt.
Trosky Avie a žalostné zbytky osobního auta hořely a šlehaly z nich rudé a žluté plameny a vysoko k obloze se valil čpavý černý dým.
„Proboha, co to bylo za šílence?“ vyrazil ze sebe kapitán po chvíli a nechápavě přitom kroutil hlavou. „Proč to udělali?“ otočil se se široce otevřenýma očima k policistovi vedle sebe. „Proč? Chápeš to?“
Zpocený a unavený policista sedící za volantem jen zavrtěl hlavou. „Taky tomu nerozumím, pane, ale asi bysme sem teď měli nejdřív zavolat vrtulník a hasiče,“ řekl měkce. „Třeba to pochopíme později, určitě na to přijdeme,“ dodal mírně a soucitně se podíval na svého zdrceného a vyčerpaného šéfa, jak sedí zhroucený na sedačce a pravou rukou se drží za srdce. Už zase ho tam někde hluboko uvnitř píchalo…