Je lidskou přirozeností zaznamenávat své příběhy. Od nepaměti naši předci kreslili příběhy a lovecké historky hlinkou na zdi jeskyní, vysekávali je do kamene, Indiáni zdobili stěny svých tee-pee celými seriály, o kterých si v záři ohně za dlouhých večerů vyprávěli.
O příbězích lidí se píší knihy, natáčí seriály, malují komiksy. Některé příběhy mají mnoho pokračování a vycházejí třeba každý týden, jiné jsou vzácnější. Ten, o který se chci podělit s vámi, vzniká už několik let. Nazval jsem ho Příběh pěti pařezů, protože tolik jich bylo, když jsem příběh začal psát. Od té doby přibyly další a chci věřit, že jich přibude ještě mnoho.
Janě bylo osmnáct a Janovi devatenáct, když se v létě roku 2009 seznámili. Byli studenti, Jana ten rok odmaturovala na gymnáziu, Jan měl za sebou první rok přírodovědecké fakulty. Potkali se na brněnské přehradě, na parníku. Oba byli hezcí a mladí, pokukovali po sobě, kradmými pohledy proskočila jiskra… Na parník v přístavišti nastoupili jako dva jedinci, u hradu Veveří z lodi vystupovali už jako budoucí pár. O týden později si vyměnili první nesmělý polibek a začali spolu chodit.
Když v polovině prosince, za mrazivého, ale slunečného dne, vyrazili do lesa s kladívkem a hrstí barevných cvočků, byli do sebe bláznivě zamilovaní. Chtěli, aby to všichni věděli, ale nechtěli to křičet příliš nahlas. Nechtěli to zakřiknout. Spousta jiných zamilovaných dvojic vyřezává srdíčka do kůry živých stromů. To Jana a Jan nemohli připustit, měli stromy a přírodu rádi. Ale rozhodli se svěřit se svou láskou starému pařezu u cesty. Tomu to neublíží a lidé to uvidí. Protože se blížil konec roku a všichni kolem rozesílali péefky, rozhodli se to spojit. Z červených cvočků vytvořili krásnou péefku, žlutými cvočky znázornili sluníčko a podepsali se JJ.
Jana a Jan.
Jin a Jang.
Tehdy to ještě nevěděli, ale právě napsali první díl Příběhu pěti pařezů. O rok později byli totiž stále ještě spolu. Prvotní zamilovanost se proměnila v lásku. Bylo jim spolu krásně, jejich společný život byl plný úsměvů. I modře laděná pééefka toho roku byla usměvavá.
Píše se rok třetí a Jana a Jan spolu stále chodí. Vodí se za ruce, dělají dlouhé procházky lesem, opatrně plánují společnou budoucnost. Ne vždy se shodnou. Ale jejich vztah je silný a umožnil jim překonat první krizi. Život už sice není samý úsměv, ale je jim spolu dobře. Péefka pro rok 2012 je sice bez smajlíka, ale je pečlivě vyskládaná z bílých cvočků. A protože toho roku je i v Brně zima jako od Lady, doprovází ji hustá sněhová vločka.
Díl čtvrtý je krásný a romantický. Byla totiž svatba. Veliká, se spoustou lidí. A kde jinde, než na na hradě Veveří, kde se před pár lety seznámili…
Rok s rokem se sešel, ale miminko zatím nepřišlo. Jan ztratil svou dobře placenou práci, a tak se rozhodli, že než se objeví něco jiného, s dítětem počkají. Nechtěli přivést malého tvorečka do nejistých poměrů. Naplánovali si, že zatím věnují svůj čas a energii budování hnízdečka. Pořád ještě zbývala spousta práce na domku i uvnitř. A na zahradě, která se stala Janinou vášní. Jejich nejlbižším projektem se tak stalo jezírko a na novoročním pařezu se proto objevila rybička.
Uplynul další rok. Jezírko je zazimované a Jana s Janem, ruku v ruce, stojí v lese s hrstí žlutých špendlíků a chystají novou péefku. Pára jim jde od pusy, mrzne totiž až praští, ale oni jsou šťastní. Jan v létě nastoupil do nového zaměstnání a Jana před měsícem zjistila, že je těhotná. Ještě neví, jak to všechno dopadne, ale chtějí věřit, že příští rok bude jasný a krásný. Stejně jako to sluníčko, které přidali do svého vzkazu.
Obrázek s PF 2017 nemám. Buď vzal pařez za své při práci v lese, nebo péefka vůbec nevznikla. Je docela možné, že Jana a Jan měli tolik starostí s malým miminkem, že se na procházku do lesa nedostali. Uvidíme, co bude dál.
V roce 2018 příběh šťastně pokračuje. Jana s Janem jsou stále spolu. Žijí ve svém domečku se zahrádkou a vychovávají malou Janičku. Jan tráví hodně času v práci. Musí cestovat po celé republice a bývá na cestách i několik dní. O to víc si ale užívá, když je pár dní doma. Pomáhá Janě na zahradě, dává pozor, aby Janička nespadla do jezírka s rybičkami. Jana se na ně láskyplně dívá a přemýšlí o tom, že by bylo hezké, kdyby Janičce pořídili brášku.
Tady náš příběh končí. Další roky jsem neobjevil.
Možná jsem se jen špatně díval. Byl bych tomu rád, Jana s Janem mě baví. I když jsem si jejich příběh celý vymyslel.
A stejně tak jsem si vymyslel Janu a Jana. Možná je na těch pařezech zapsaný příběh úplně jiný. A možná ho píše jiná Jana a jiný Jan. A možná se nejmenují Jana a Jan.
Ale to vůbec nevadí. Naopak, to je na tom to krásné. Ti dva, co jej píší, svůj příběh znají. My všichni ostatní si můžeme představovat, jak se asi odehrával. A jak se bude vyvíjet dál.
Přejme jim, ať je co nejlepší.