Že je naše pejska chytrá jak opička, to jsme věděli. Ale že se intenzívně učí naši řeč, to pro nás bylo určitým překvapením. Každým dne přibývají slovíčka, jejichž významu perfektně rozumí.
Postel, bašta, miska, hračka, balónek, kočička, Nelinka (to je psí kamarádka, která si s ní ráda hraje), Hedvička (to je kočičí kamarádka, která si s ní hrát nechce). To jsou taková ta běžná slova, která slouží k normální domluvě.
Samozřejmě rozumí i celým větám a různým pokynům, které do puntíku plní. Namátkou oblíbená ranní věta: „Ne, ještě z té postele nevstávej.“ Nebo na zahradě po dešti: „Jasně, klidně ten záhonek přeorej.“
Na některá slova si už ale musíme dávat velký pozor. Procházka, ven, dvůr, zahrada, vodítko – vyslovit některé z těchto slov v přítomnosti našeho psa znamená jít se rovnou obouvat a vyrazit, protože jsou neodvolatelná. Pejska je totiž v tu chvíli nastoupená u dveří a trvá na procházce.
Dneska jsme slovník rozšířili o další slovíčko z této kategorie. A sice o sloveso „půjdeme“. Nic zlého netuše jsem je neopatrně vypustil z úst a… a už jsme šli.
Na jednu stranu je fajn, že nám náš pes rozumí. Usnadňuje to naše soužití. Na druhou stranu to může způsobovat určité komplikace a nedorozumění v našem lidském životě. Proto bych vám rád sdělil, že až se s vámi budeme bavit rukama a budeme některá slova zdánlivě nesmyslně opisovat, nejsme retardovaní. To se nám jen nechce jít se psem ven…
Ven.
Sakra, já to slovo řekl nahlas.
No, co se dá dělat. Omluvte mne, jdu si pro vodítko…