13.09.2006
„Projedeme se na konících?“ zeptal se mě Správce, ale podle toho, jak se usmíval, určitě už tušil odpověď.
„Ano! Jasně! Kdy? Teď hned?“
Od mého minulého (a zároveň) prvního setkání s koňským hřbetem už uplynula nějaká doba, zadek už dávno přebolel a chuť svézt se znovu byla veliká. Přece jenom, když se říká, že pohled na svět je z koňského hřbetu nejkrásnější, není to vůbec klišé.
Už jsem zapomněl, jak mi hucul Boris otloukl do krve obě kolena, protože se rozhodl proběhnout mezi dvěma stromy, kde bylo místo tak akorát na jeho široký hrudník, ale už ne na mé nohy.
V propadlišti paměti skončily bolavé vzpomínky na jeho mimořádně tvrdý klus po tvrdé cestě. Dámy to tak neocení, ale pánové si udělají představu, když řeknu, že ze všeho nejvíc mi to připadalo, jako kdyby mne každé tři vteřiny někdo nakopl mezi nohy.
To už příjemnější byl cval, ke kterému se rozhodl ve chvíli, kdy jsem se ho pokoušel patami přeřadit z jedničky na dvojku, a protože jsem to ještě neměl v nohách, nějak špatně jsem zařadil. To, co předvedl, byla nejmíň čtverka a mě to stálo hrst šedivých vlasů.
Odvál to všechno čas, stejně jako zjištění, že je Boris důsledně pravotočivý. Doleva jsem ho ani za boha nedokázal obrátit. Raději se otočil o 270 stupňů doprava, než o 90 doleva. Asi pro to měl nějaký důvod.
Ostatně, byla to jen drobná nepříjemnost, vypadal jsem sice na křižovatkách lesních cest jako točící se blázen, ale protože to nikdo cizí neviděl, bylo mi to jedno. Hlavně že jsem jel na koni. I když to byl jen malý, tvrdohlavý a pravotočivý hucul.
„Budu mít Borise?“ zeptal jsem se. Přes všechny jeho mouchy bych mu dal přednost. Už jsem ho znal, věděl jsem, že má odpor k rychlému pohybu a že z něho spadnu jedině vlastním přičiněním.
Správce zaváhal. „Osedlali ho už pro mě, má sedlo bez hrušky. Chceš na něm jet?“
Na sedle bez hrušky? Ani náhodou, nejsem sebevrah. Čeho bych se držel? „Jakej je ten druhej kůň?“ zeptal jsem se.
„Cyril? Taky kliďas, budete si rozumět. Musíš mu jen hned ze začátku ukázat, kdo je pánem.“
Dobrá, tak já mu to řeknu, aby věděl, že šofér jsem já, usmyslil jsem si a souhlasil, že pojedu na Cyrilovi.
Ze začátku to tak zle nevypadalo. Cyrilovi se sice zablesklo v očích, když jsem mu po dobrém vysvětloval, že když mě bude poslouchat, dostane jablko, ale přičítal jsem to jeho lásce k ovoci.
Rád bych řekl, že jsem se vyšvihl do sedla, znělo by to hezky a akčně, ale nevystihovalo by to úplně přesně situaci. Takže do sedla jsem se nějak vyškrábal a pevně se levou rukou chytil hrušky sedla. Pravou jsem se držet nemohl, v té jsem svíral uzdu.
Kluk, který mi Cyrila sedlal, se pobaveně zasmál. „Správný kovboj se sedla nedrží,“ povídá vesele.
Nad tohle jsem byl povznesený. „Až já budu takovej kovboj jako ty, taky se nebudu držet.“ Nemohl mě rozházet, viděl jsem ho jezdit. On se se sedlem mezi nohama snad narodil, já ne.
Vyjeli jsme z hřebčína a jeli po lesní cestě kolem Velké louky, což je opravdu velká louka, rozprostírající se vedle hřebčína. Má tak 1,5 km na délku a nějakých 300 m na šířku a my jeli podél její delší strany.
Boris s Cyrilem si vykračovali vycházkovým tempem bok po boku a něco si povídali. My se Správcem jsme se vezli a povídali si taky. Bylo příjemné jarní odpoledne a vypadalo to na idylku. Do chvíle, než Správce napadlo, že si zkrátíme cestu a přejedeme napříč Velkou louku. Netušil jsem v tom nebezpečí.
Správce pobídl Borise do klusu a jel napřed. Já se s Cyrilem chvíli nemohl domluvit, ale potom jsem mu důrazně poručil a vydali jsme se mírným klusem za nimi. Vyjeli jsme zpoza stromů na otevřenou louku a tam se to stalo.
Cyril se rozhlédl a uviděl, jak se v dálce pasou jeho kamarádi. Otočil se k nim a rozběhl se. Zrychlení měl jako formule jedna a my během okamžiku letěli tryskem.
Tahal jsem ho za uzdu, div jsem ji nepřetrhl, hulákal jsem na něho brzdící povely ve slovenštině, češtině, ba i nějaké maďarské slovíčko se ozvalo, nadával mu slušně i sprostě, ale nemělo to na něho ani ten nejmenší vliv.
Letěli jsme s větrem o závod vstříc Cyrilovým kamarádům.
Protože jsem už byl poučen, že se správný kovboj sedla nedrží, nedržel jsem se sedla, ale objímal jsem Cyrilův mohutný krk oběma rukama.
Sedlové hrušky jsem se ani držet nemohl, tu jsem měl zaraženou hluboko do žaludku.
Pelášili jsme asi půl kilometru, a protože zastavit se ten kůň nedal, snažil jsem se z něj aspoň nesletět. Nechtělo se mi vracet se pěšky.
Doběhli jsme ke stádu, Cyril si něco vyříkal s nějakým koněm, chvíli na sebe frkali, ale rvát se naštěstí nezačali. Ještě stále pod Cyrilovým vedením jsme obkroužili stádo kolem dokola jako ovčáčtí psi a něco si řekli s několika dalšími koňmi.
Když se mi zdálo, že si Cyril vyřídil, co potřeboval, zkusil jsem se mu připomenout. Vzal mě na vědomí, a tak jsem toho využil a požádal ho, jestli bychom nemohli jet zpátky za Správcem, který stál kdesi v dálce a nechápavě zíral, kam jsme se to tak náhle rozjeli. Cyril byl pro.
Potěšilo mě to. A spravilo mi to trochu sebevědomí. Zase jsem měl pocit, že mám na dění aspoň nějaký vliv.
Volným tempem jsme dojeli za Správcem a já si celou cestu dával velký pozor, abych se patami ani nedotkl Cyrilových boků, protože kdoví, jak by to pochopil. Jedna splašená jízda mi bohatě stačila.
„Kam jsi to, proboha, jel?“ zeptal se Správce nechápavě.
„Já?“ užasl jsem a vysvětlil mu, že jsem v tom naprosto nevinně, že to celé bylo Cyrilovo dílo.
Správce se rozesmál. „Jo tak, já ti zapomněl říct, že Cyril je naučenej zahánět stádo domů z pastvy. Asi si myslel, že je čas zahnat je domů. Proč jsi ho nechal?“ zeptal se nevinně a já myslel, že ho zabiju.
Boris (vlevo) a Cyril se chystají na výlet. Foto: © Jiří Heteša