Cena za návrat – 2. část

Marta mezi ty muže vlétla jako uragán. Dávala pozor, aby nešlápla na ležící dívku, ale při tom rozdávala tvrdé rány i kopance na všechny strany, hlava, nehlava.

Zaskočení muži se stáhli a Marta si dovolila rychlý pohled na brutálně podříznutou oběť. Bylo však již příliš pozdě. Tady už nemohla nijak pomoct. Nikdo už tady nemohl pomoct. Pod drobným tělem vyrůstala velká kaluž kouřící krve a i když se upoutané končetiny ještě slabě trhaly v křečích, holčička byla v bezvědomí a na prahu smrti, ne-li už mrtvá.

Marta zaťala zuby, až sklovina zaskřípala, a její hezký obličej zkřivila strašlivá nenávist. Nenáviděla ty úchylné, sadistické muže, kteří vzali život, budoucnost a sny nevinné malé holce, nenáviděla zbabělého Patrika, s nímž ztratila tolik drahocenného času, a přesto ji v tom nakonec nechal samotnou, a nenáviděla sama sebe, že nebyla mnohem rychlejší a pohotovější. Chtělo se jí řvát nahlas a vykřičet do půlnočního lesa všechnu tu nahromaděnou frustraci.

Ale to muselo počkat, teď na to neměla kdy.

Zakuklení muži byli zpočátku sice překvapení a na chvíli propadli panice, když ale zjistili, že útočník je jen jeden, a ke všemu je jím útlá, nevelká žena, brzy se vzpamatovali a postavili se jí na odpor.

Marta si uvědomila, že ve svém rozčilení a instinktivní touze zachránit dívce život udělala fatální chybu. V okamžiku, kdy ten muž holčičce prořízl krk až k páteři, bylo jasné, že ji už nelze zachránit. Zranění bylo strašlivé, devastující a hlavně smrtelné. Mozek přišel kvůli přerušeným krkavicím okamžitě o přísun krve a tělo vykrvácelo vzápětí. Že děvče padlo téměř okamžitě do bezvědomí a dál už netrpělo, bylo jen slabou útěchou. Pomoct se mu už žádným způsobem nedalo.

Kdyby se nad tím zamyslela, přišla by na to, že místo toho, aby bezmyšlenkovitě na ty muže zaútočila, měla zůstat skryta za zdí. Společně s Patrikem se měli stáhnout zpět do lesa a z bezpečí zavolat policajty.

Jenže ona nad tím takto vůbec nepřemýšlela. Jednala čistě pudově, hnána touhou pomoct bezbranné oběti. A zůstala na to sama. Patrik byl touhle dobou už bůhvíkde, při zdolávání zdi periferně zahlédla jeho postavu mizet mezi stromy, a ona teď čelila přesile šesti surových, násilnických mužů. Zachovala se sice nesmírně statečně, ale začínalo jí docházet, že také nesmírně hloupě. A že to své nerozvážné hrdinství teď nejspíš zaplatí vlastním životem.

Už jen proto, že viděla příliš mnoho, ji ti chlapi nikdy živou odejít nenechají. Jedna mrtvola nebo dvě, to už pro ně nemohl být žádný rozdíl.

Jsem prostě kráva pitomá, poslední dny dělám jednu blbost za druhou. Možná umřu, ale ještě mě nemají, zamračila se v duchu a zmobilizovala duševní i tělesné síly.

Protože ve stísněném prostoru věže by byla v příliš velké nevýhodě a nemohla by uplatnit své největší bojové přednosti, pohyblivost a mrštnost, tvrdým direktem do čelisti jednoho a kopem do kolena druhého muže si uvolnila cestu a proskočila otvorem, jenž býval před pár staletími vstupem do věže, na prostornější hradní nádvoří.

Přeběhla na jeho druhý konec, pohlédla do tmavého lesa a zaváhala. Prve měla v úmyslu tam vběhnout a ztratit se mezi stromy. Ale rozmyslela si to. Vůbec to tady neznala, neměla bůhvíjaký orientační smysl a nedokázala by ani říct, kterým směrem byla ta dědina, ze které sem s Patrikem přišli. Kam by běžela?

Nejspíš bych oběhla hrad kolem dokola a vrátila se zase na tohle stejné místo, uchechtla se v duchu sarkasticky.

A pak, těch mužů bylo šest, určitě měli baterky a navíc měli minimálně jednu motorku, kterou ji mohli pronásledovat i v lese. To jí připomnělo, že další lump, ten zanícený masturbant, je ještě někde v té tmě před ní.

A ona byla sama, bez světla, protože svoji čelovku ztratila hned při úvodní potyčce ve věži.

Takže je to sedm proti jedné. Uštvali by mě jako vlci jelena a podřízli jako tu malou holku.

Rozhodla se a zhluboka se nadechla. Jestli má umřít, umře jako bojovnice.

Pomalu se otočila čelem zpět do nádvoří a v uvolněném, ale ostražitém postoji zamračeně přihlížela, jak se ti muži jeden za druhým derou tím dveřním otvorem na volnou plochu za ní.

Ne, já už nikam utíkat nebudu. Za kým bych taky utíkala?

Za Patrikem?

Po tom, co všechno jsem mu řekla? Kdepak, tohle ta jeho nesmírná ješitnost nemůže nikdy rozdejchat. A vlastně je mi to jedno, už ho nikdy v životě nechci vidět.

Tak za Markem snad?

Za chlapem, kterej mě miloval, ale kterýho jsem zradila a podvedla jako ta nejposlednější štětka? Nedokázala bych se mu podívat do očí.

Podělala jsem, co jsem mohla. A nemám se kam a za kým vrátit. Tak aspoň teď nakonec udělám něco správně.

Možná je to karma.

Budu se rvát, co mně budou síly stačit. A než mě ti chlapi dostanou, udělám všechno pro to, aby je to taky bolelo, aby poznali, že ubližovat malým holkám se nevyplácí.

Se staženým obočím se dívala, jak se šest černých, strašidlům podobných postav rozestoupilo na docela rovném nádvoří do půlkruhu asi pět metrů před ní. Stáli mlčky, ale byli od pohledu neklidní. Zdálo se, že čekají jen na pokyn svého vůdce, aby ji napadli. Věřili si.

Marta si srovnala dech a rozhlédla se kolem.

Nádvoří bylo poměrně štědře osvětlené téměř kulatým, nažloutlým Měsícem a mihotavými svíčkami ve sklenicích, les byl temný a plný zvuků, obloha se třpytila myriádami hvězd. Vzduch voněl začínajícím létem a byl příjemně vlahý.

Byla noc svatého Jána, a i když už po půlnoci, na mnoha místech Slovenska se stále ještě slavilo, lidé se bavili, popíjeli, zpívali, milovali se v záři táboráků, užívali si. Byli šťastní a bezstarostní.

Krásná noc a krásný kulisy pro poslední zápas Baghíry. Škoda jen, že to tentokrát bude bez diváků. Tohle by se jim určitě líbilo, pomyslela si Marta a dovolila rtům, aby se na okamžik zvlnily v lehkém úsměvu.

Ale jen krátce, vzápětí úsměv opět nahradila neproniknutelná maska, pokerová tvář, kterou si nasazovala při zápasech. Přepnula se do bitevního módu a oprostila se od všech myšlenek, které nesouvisely s nadcházejícím bojem. Má-li uspět, to znamená způsobit jim co největší škody a pokusit se přitom přežít, bude ze sebe muset vydat to nejlepší a ještě něco navrch. A bude potřebovat i notnou porci štěstí.

Proti více protivníkům nikdy dřív nezápasila, ale úplně nepřipravená na takovou situaci taky nebyla.

„Ak je protivníkov viac, vždy je medzi nimi niekto lepší a niekto horší. Samozrejme najlepšie je vyradiť ako prvého vodcu, môže sa stať, že to potom ostatní vzdajú. Ak to nie je možné, eliminuj ako prvého toho najslabšieho. Rýchlo. Nekompromisne. Brutálne. Ostatných to pripraví o odvahu a tebe to uberie prácu, nebude sa ti tam motať,“ vybavila si Milanova slova, když se jednou po tréninku u kafe na tohle téma bavili.

Pozorným okem zkušené zápasnice si skupinu pečlivě prohlédla. Nikdo nemluvil, ale drobné náznaky svědčily o tom, že ne všichni jsou stejně odhodlaní se s ní pustit do boje. Dva muži na levém křídle ano, ti se třásli nedočkavostí, vysoký a urostlý chlap, který se držel vpravo trochu vzadu, také ano, ten vypadal na šéfa. Na toho si musím dát obzvlášť pozor, pomyslela si Marta. To je ten zmetek s nožem, toho bych si ráda podala extra, ale drží se mimo dostřel.

Zbývající tři uprostřed měli ale svěšená ramena a rozhodně se dopředu netlačili. Soustředila se na nevysokou postavu přímo před sebou. To bude můj první terč, rozhodla se. A pak to budu brát, jak mi to přijde pod ruku.

Poté, co se vypořádala ve svých úvahách se skupinou, začala se věnovat jednotlivcům.

„Vykašli sa na to, ako protivník vyzerá, ako sa škľabí, či ťa uráža, ako sa správa, či ťa zastrašuje, či je pomaľovaný, potetovaný alebo má, čo ja viem, zbrúsené zuby. To vôbec nie je dôležité. To všetko je len divadlo, maska, ktorá ťa má zastrašiť. Všetko dôležité má v očiach. Sleduj pozorne jeho oči. Tie ti povedia úplne všetko.“ To byla jedna z prvních věcí, kterou jí v gymu trenér Milan vtloukl do hlavy. „Neustále sleduj jeho oči. Tam uvidíš, čo má súper v pláne, tam uvidíš jeho úder ešte skôr, než ho v skutočnosti urobí, a môžeš sa na to pripraviť. A tam uvidíš aj okamih, kedy sa ťa protivník začne báť, a ty budeš môcť prejsť do protiútoku.“

Ignorovala proto strašidelný vzhled i počet mužů a soustředila se výhradně na oči za vystřiženými otvory. Nedostatek světla jí neumožňoval vidět detaily, ale stačilo to k tomu, aby si potvrdila, že za těmi maskami jsou lidé. Žádné nadpřirozené příšery, ale jen obyčejní lidé. A s těmi si dokáže poradit. Komukoliv jinému by možná naháněli hrůzu, ale jí ne.

Už ne.

Jsou to prostě jenom úchylní chlapi v pitomých kápích, pomyslela si. Není na nich nic mystickýho, ani strašidelnýho. Jsou to jenom zasraní zbabělí nadržení chlapi, co si troufnou na malou svázanou holku, nastrojení jak na maškarní ples. Mně takoví sráči strach nenaženou. Mně ne. Ukážu jim, jaký to je utkat se s dospělou ženskou. Bojovnicí, která se jich nebojí.

Mlčky na sebe asi půl minuty zírali a pak to ten muž v pozadí nevydržel.

„Čo si ty zač?“ oslovil ji. Mluvil tiše, ale měl znělý, velice příjemný, hlubší hlas.

Hezky se poslouchá. Mohl by číst knížky v rozhlase nebo kázat v kostele, blesklo jí hlavou.

Přesunula se na něj pohledem a zavrtala se očima do jeho kápě.

„Já jsem tvoje noční můra, ty zkurvenej zbabělej zmrde,“ odpověděla zřetelně a pomalu klidným, milým hláskem sladké holčičky, roztomile se na něj usmála a udělala cukrblik.

Chlap se viditelně zachvěl vzteky.

„Ako myslíš, ty suka. Chyťte ju živú!“ zařval. „Noc je ešte mladá a Pán nepohrdne daľšou obeťou. Užijeme si s ňou poriadnu zábavu,“ dodal a krutě se zasmál. Jeho muži spokojeně zamručeli a vykročili vpřed.