Pondělí, 8. února 1999
V pondělí si jdu koupit místenku a žádám o sedadlo číslo osm – druhá řada, vpravo ve směru jízdy, k oknu. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, než jsem si to místo vybral.
Budu vidět dopředu, když se nechce spát, je to jediné rozptýlení. Jede se celou noc, nesvítí se, číst se nedá.
„Ale to je na kolo, je tam míň místa na nohy,“ varuje mne paní v okénku. Já jsem ale pevný jako skála. Vybral jsem si osmičku. Chci osmičku. A tak dostávám osmičku.
Večer do autobusu nastupuji jako druhý, přede mnou jen stará babka, kterou jsem galantně pustil před sebe. Neomylně se usazuje na MÉ osmičce. To těch pětačtyřicet volných míst jako nevidí nebo co?
Tak to tedy ne.
Vytahuji místenku z kapsy a jdu bojovat o své sedadlo. Připadám si jako idiot, ale když už jsem si pro tu osmičku speciálně došel…
Vítězím téměř bez boje, síla bumážky je neuvěřitelná. Babka si jde sednout jinam, míst je opravdu dost.
Uvelebuji se na svém sedadle. Paní v pokladně měla pravdu, je tam míň místa na nohy. Mnohem míň. Nevadí, utěšuju se, rozložím se i na vedlejší sedadlo a pojede se mi pohodlně.
„Promiňte, můžu se sem posadit?“ zeptá se mě po půl hodině jízdy mladý kluk. „Mám místo až vzadu, ale dělá se mi tam blbě od žaludku.“
Mrsknu okem přes uličku. Sakra, tam je obsazeno. Jestli nechci být za hyenu, budu ho muset pustit. „No jasně,“ povídám a uvolňuji mu sedadlo zarovnané zavazadly. Ještěže jede jenom do Zlína, to vydržím.
Celou cestu do Zlína kluk sedí otočený dozadu a vášnivě diskutuje s vypuzenou babkou. Zvláštní, že takhle se mu špatně nedělá. Přou se o to, jestli budeme ve Zlíně ve 22:15 nebo 22:30.
Po půl hodině jich mám plné zuby a protože vím naprosto přesně, že podle jízdního řádu máme ve Zlíně být 22:23, málem jim to řeknu. Vzpamatovávám se na poslední chvíli. Ne, do téhle debaty se opravdu nechci zapojit.
Ve Zlíně oba konečně vystupují a já se těším, jak si natáhnu nohy na vedlejší sedadlo. Nasazuji ten nejodpudivější ksicht, co mám v repertoáru, a doufám, že se mi každý obloukem vyhne.
„Můžu se tady posadit?“ ptá se mě mladý Slovák. „Mně se vzadu dělá špatně,“ povídá a já mám pocit deja vu.
Mladík je zkušený cestovatel, protože nečeká na souhlas a rovnou si sedá. Protože jsem ho slyšel, jak si kupuje jízdenku až do Košic, snažím se být odporný a neuvolňuji mu celé sedadlo. Doufám, že ho to omrzí a půjde si přesednout.
Neomrzelo ho to. Nenápadně a asertivně mě milimetr po milimetru vytěsňuje na moji polovinu. Nezlobím se, taky to tak dělávám.
V Luhačovicích to vzdávám, sundávám ksicht „hnusák“, šoupnu zadkem na svoji sedačku a začnu se chovat jako slušně vychovaný kluk. Máme před sebou ještě dlouhou cestu.
Úterý, 9. února
Je pět ráno, když přijíždíme do Muráně. Máme pět minut zpoždění, což mi vzhledem k zasněženým silnicím nepřipadá po osmi hodinách jízdy tak hrozné.
Ľubo, který na mě čeká s klíčky od chaty, si to nemyslí. Mrzne až praští, je mu zima, je po noční a na přivítanou mi proto vynadá. Jako bych já mohl za to, že si zapomněl vzít rukavice.
A když přestane nadávat, začne se mi smát, protože jak jsem vylezl z vytopeného autobusu, zakousne se do mě zima a třesu se jako stájový pinč.
Nechci být sprostý, a tak si od něj beru klíče a posílám ho domů. Uvidíme se později na chatě, až se oba vyspíme. Jde.
Na setmělém a liduprázdném náměstíčku předvádím striptýz a převlékám se do teplejšího. Moc to neprotahuju, je nejmíň patnáct pod nulou. Konečně jsem připraven vyrazit. Čeká mě hodina a půl stoupání nahoru na chatu.
Středa, 10. února
Ve tři odpoledne se začalo zatahovat a v podvečer byla obloha olověná. Zdálo se, že se přiblížila zemi na pár desítek metrů, jen jen se utrhnout. Bude sněžit. A ne málo.
Jdu spát brzy, po setmění se toho už moc dělat nedá a jsem na chatě sám, chataři odešli na noc domů. V sedm už spím.
Chvíli po půlnoci mě probouzí řinčení rozbitého skla. V okně je díra jako vrata a za oknem zuří menší hurikán.
Sbírám kuráž, baterku a sekeru a jdu se podívat před chatu, kdo mi rozbil okno. Moc se mi nechce, už jsem na planině pár magorů potkal a nejbližší lidé jsou na hřebčíně, čtyři kilometry odsud. Ale rád vím, na čem jsem. Taky by mi mohl někdo zapálit střechu nad hlavou.
Kolem chaty, stojící na hřebeni a vystavené nárazům větru, řádí bílé peklo. Není vidět na dva metry, baterka nepomáhá, vichr nedovoluje chůzi. Stromy sténají a praskají, větve se zmítají a lámou. Všude kolem oken jsou jejich úlomky, přinesené sem větrem. Jeden větší se trefil do okenní tabulky.
Dobrá, aspoň tohle se vyřešilo. Raději vítr než nějaký feťák.
Vracím se do chaty, přikládám do kamen, beru si ještě jeden svetr a zavrtávám se hlouběji do peřin.
Ráno je pod rozbitým oknem slušná hromádka sněhu.
Čtvrtek, 11. února
Už nesněží, po nočním řádění si počasí vybírá oddechový čas.
Krajina kolem se změnila, místa důvěrně známá dostala úplně jinou tvář. Všude je bílo, jen řádky zvířecích stop narušují sněhovou peřinu. Hodně zvěře tu musí někde být. Kde byla schovaná, když v noci řádila ta vichřice?
Probíjím se sněhem vysokým nad kolena směrem ke kadibudce. Než tam dojdu, mám namožené nohy a těším se, až se posadím.
Odpočinek se nekoná. Na prkýnku je půlmetrová vrstva sněhu. Myslím, že odpočívat budu raději v chatě. Beru si z toho ale jedno ponaučení – příště budu s sebou do kadibudky nosit lopatu.
A taky ji po návratu do chaty hned vyhledám. Co kdyby…
Kdyby se ale zatím nekoná, tak si aspoň zpřístupňuji strategická místa v okolí chaty – dřevník, kousek cesty ke studánce (celou ji prohazovat ale nebudu, je to 120 metrů), cestu ke kadibudce a kousek cesty po hřebeni. Daleko se nedostanu a ani to nemá smysl, jak vím ze včerejšího průzkumu, příjezdová cesta od Velké louky je zasypaná dva metry vysokou závějí. Tudy se sem nikdo nedostane minimálně do dubna.
Rozbité okno nemám čím spravit a tak zavírám aspoň okenici. Moc netěsní, takže celou dobu pobytu budu mít vedle postele navátý sníh.
Je to docela romantické.
Rozhoduji se, že nebudu topit v celé chatě, byl by to zbytečný přepych. Oheň udržuji jen v kamnech v pokoji, kde spím, kuchyň nechávám jejímu osudu. Jednou večer tam zapomenu hrnec s čajem a do rána je z něj kus ledu. Trvá mi půl hodiny, než ho rozmrazím.
To mi připomíná, že si musím připravit dost dřeva na topení, je to existenční záležitost, taky bych se jednou ráno mohl probudit zmrzlý jako ten čaj. Jen by mě neměl kdo rozmrazit. Raději se do toho pustím hned.
I když topím v pokoji nonstop, hned na chodbě za dveřmi se v lavoru s vodou na mytí drží ledová tříšť a skrojky sněhu, které mi vypadávají z podrážek bot, se nerozpouští a musím je několikrát denně zametat smetákem. Ale aspoň nemám v pokoji mokro.
Nemám vodu. Beru kbelík a sekeru a jdu ke studánce pod hradem. Se sekerou jsem udělal dobře, pramínek je zarostlý v ledu a sotva teče. Odhaduji, že se desetilitrový kbelík bude napouštět nejmíň půl hodiny. Nechávám ho tedy tam a jdu do relativního tepla chaty.
Trvá to nakonec skoro dvě hodiny.
Rozhoduji se, že tuto vodu budu vodu používat jen na pití. Na mytí a vaření si budu dál rozpouštět sníh, je to rychlejší. Vydržím s tím jedním kbelíkem celý týden.
Mlátím v dřevníku velkou sekerou do zmrzlých polen a snažím se vyrobit nějaké třísky. Pěkně se u toho zahřeju. Slyším zvenku hlasy.
Nechávám si sekeru v ruce a jdu se podívat.
Jsou to dva běžkaři, naletěli na cedulku Bufet otvorený, které visí po celé planině.
Bufet je opravdu provozovaný v části chaty, ale jen tehdy, jsou-li tam chataři. To se na cedulkách nikde nepíše a chataři tam dneska nejsou.
Běžkaři jsou rozladění, ani se jim nedivím. Nejsou první ani poslední.
Zvu je na čaj, před chvílí rozmrzl. Potěšeně přijímají.
Pátek, 12. února
Ráno je kouzelné. Obloha blankytně modrá, sníh jiskří, mrazík jen mínus šest. Vím to přesně, protože dneska přišli nahoru ujo Laco s Ľubošom a ti mají v krbárni teploměr.
Dáváme ho na stůl před chatou a koukáme se, jak ručička padá dolů. Při mínus šesti ho schováváme, takový mrazík nám bohatě stačí.
Chvíli vykládáme, ale nemám stání. Chci jít někam ven. Loučím se a netuším, že nebude moc chybět a bude to naposledy, co se vidíme.
Nemám s sebou ani běžky ani sněžnice, musím si hlubokým sněhem prošlapávat cestu sám. Je to pekelná dřina a pořádně to bolí. Netušil jsem, kolik lenošných svalů v nohách mám. Přesto se dostanu poměrně daleko, až kousek od Havranie.
V jedné zatáčce se málem potkávám s vlkem. Jdeme proti sobě, ale bohužel měl lepší nos než já a ucítil mě. Uhnul z cesty do hloubi lesa. Jeho stopy jsou úplně čerstvé a ve sněhu krásně čitelné.
Stopuji ho lesem asi kilometr. Je to bláhové, neměl jsem nejmenší šanci ho dostihnout, ale byla to prostě chvilka čisté radosti, které jsem neodolal.
Platím za to ale velkou daň. Sníh je mi místy po pás a to stopování mne stojí strašnou spoustu sil.
Rychle se teď ochlazuje se, ozývá se praskot mrazem mučených stromů. Obloha tmavne, bude zase sněžit. Zvedá se taky vítr. Rozhoduji se pro urychlený návrat, dobře si pamatuji, jak to vypadalo v noci.
Změna počasí je rychlejší než já. Dokud jsem v lese, je to dobré. Ale na otevřených místech jsou už moje stopy, které jsem tak pracně vyšlapal, zahlazené. Jako kdybych tudy nikdy nešel.
První opravdu kritické místo představuje otevřená Veľká lúka, musím projít po jejím užším okraji. Louka má přes dva kilometry na délku, vítr se na ní dokáže pěkně rozběhnout. A navíc se v tomto místě zužuje.
Úsek, který musím projít otevřeným terénem, není dlouhý. Ale stejně je to peklo. Vítr tady musí mít rychlost snad sto kilometrů.
Nedá se jít, stát, mluvit, dýchat – utrhává to vzduch od nosu dřív, než se stačím nadechnout. Není vidět ani na krok. Jestli sejdu z cesty, spadnu do údolí. Každý krok mne stojí tolik sil, jako kdybych před sebou tlačil plně naložený náklaďák. Nemyslím, nevnímám, soustředím se jen na jednotlivé kroky.
Ani nevím jak, ale najednou jsem na druhé straně, v zákrytu stromů. Zpocené vlasy a vousy proměněné v krápníky, sníh nafoukaný až do prádla, nos a tváře na hranici omrznutí. Proudění vzduchu přidalo mrazu pěkných pár stupňů do mínusu.
Objevuji na okraji louky traktor, je až po okna zasypaný sněhem. Naštěstí je prázdný, jeho řidič stihl utéct. Nebo je někde opodál pod sněhem.
Od chaty mne teď dělí něco přes kilometr. Klasickou cestou se jít nedá, tam jsou ty dvoumetrové závěje, bez sněžnic nebo lyží bych se v nich utopi.
Jdu po zpevněné cestě, kterou lesáci občas protahují, aby se dostali dolů do Muráně. Jde se mi teď dobře, cesta je víceméně schůdná.
Bohužel si relativně pohodlné chůze dlouho neužiju. Pod seníkem, který je dvě stě metrů od chaty, hledám traverzový chodník v prudkém svahu. Je to v tomhle počasí jediná přístupová cesta k chatě. Žádnou jinou možnost už nemám.
Jak šplhám do stráně, opouštím relativní závětří cesty a vítr se do mne znovu opírá plnou silou. Stromy bez listí ho nemohou zastavit ani zpomalit. Dostanu se do poloviny svahu a dál už to prostě nejde.
Vichr mě sráží do sněhu a nedokážu udělat ani krok. Schovávám si obličej do rukávu, abych mohl aspoň trochu dýchat a čekám, až to přejde.
Po mrazivé čtvrthodině si začínám myslet, že to nepřejde nikdy.
Po dvaceti minutách mě poprvé napadne, že tam můžu taky zůstat. Zmrznout dvě stě metrů od chaty mi přijde tak absurdní, že se musím smát, i když mi jinak do smíchu ani trochu není.
Asi po půl hodině vítr naštěstí povolí a já se po čtyřech škrábu co nejrychleji svahem nahoru. Byl nejvyšší čas, začínal jsem si říkat, že by se v tom sněhu dobře spalo.
Dojdu až k chatě a vpadnu rovnou do krbárně, chataři tam naštěstí ještě jsou. V otevřeném krbu se ohřívá hrnec silného čaje a z krbu se valí teplo.
„Naberu ti,“ říká ujo Laco, když mě vidí a vytahuje rovnou velký hrnek. Čaj je nádherně vřelý. Potřebuji ho spoustu. Upíjím, roztávám a povídáme si. Už je zase dobře.
Sobota, 13. února
Večer jsem plánoval odjezd domů, ale chataři, kteří sledovali celý den rádio, mi řekli, že doprava zkolabovala. V průsmyku Sorožka se zaklínil rumunský kamion bez zimních gum, a nemohou ho odtamtud dostat. Od Košic tudíž nic nejezdí. Totální kalamita je i na středním Slovensku.
Zůstávám tedy dál. Dokud se nedozvím lepší zprávy.
Pondělí, 15. února
„Terazky,“ zahlásí brzy ráno Ľuboš, moje jediné spojení s civilizací.
Podle jeho zpráv by měla být doprava už obnovena.
Balím, uklízím a v osm ráno vyrážím dolů do Muráně. Autobus na Brno jezdívá ve tři čtvrtě na deset, ale chci mít časovou rezervu.
V poledne tam ještě stojím, nejezdí vůbec nic.
Ve čtyři odpoledne jdu na vlak, chci se dostat kamkoliv směrem na západ.
O půlnoci jsem v Bratislavě.
Ráno v Brně.
Byla to úžasná dovolená.
