“Pane, vy jste policajt?” ptají se mě dva malí kluci na sídlišti v Karviné.
“Ne, já jsem zahradník. Dělám tady evidenci stromů, trávníků, záhonů a tak.”
“A mrtvol taky?” zeptal se ten mladší.
“Mrtvol ne. Vy snad o nějaké víte?” Zneklidnilo mě to. Ostravsko je kraj razovity, kdoví, co se skrývá v houští.
“Jo,” opáčil vážně ten starší. “Víme o třech mrtvolách. Jeden potkan a dva ptáci. Chcete se kouknout?”
“Jasně,” povídám, protože je mi jasné, že mě to stejně nemine.
Jdeme se kouknout. Potkan byl urostlý macek a z ptáčků jsem našli jen jednoho. O druhého se už asi postarala nějaká kočka. “To byla sojka,” říkám a ukazuji jim modrá pírka.
“To je co?” ptá se ten mladší.
Přemýšlím, jak mu to přiblížit. “Znáš večerníčky o Krakonošovi? Tam si sojka povídá s Krakonošem.”
“Ahá, už vím,” protáhne klučina a docela zdařile napodobí sojčí křik.
“A taky tady máme ukradený kolo,” vloží se do hovoru zase ten starší a vede mě kousek dál. V křoví se tam válí kolo. Je kompletní, na zadním kole je zámek. “Už je tady dva dny. Asi to ukradli nějací feťáci a nehodilo se jim. Chtělo by to policajty.” Je na něm vidět, že ho to trápí. A mně dochází, že ty mrtvoly byly jen předehrou, že od začátku jim šlo o to kolo.
Zavolat policajty mi připadá rozumné. Jestli je to kolo kradené, třeba by se dal najít majitel. A od ztracených kol tady jsou měšťáci.
Volám na městskou policii, vysvětluji, o co jde, a slibuji, že počkáme na hlídku.
Kluci, kteří se mezitím rozmnožili asi na patnáct kousků ve věku tak od šesti do patnácti let, jsou nadšení, protože se stanou součástí detektivního vyšetřování. Rozestavují se kolem silnice, aby mohli navigovat, až hlídka přijede. Byla tam za pár minut. Nesměle působící strážnice a otráveně se tvářící strážník.
Ten se letmo koukne na kolo a na místě rozhodne, že je na vyhození. “To je šrot, to patří ke kontejnerům,” prohlásí rozhodně a cestou ke služebnímu autu odnese předmět doličný k nedalekým popelnicím. Zahodí kolo, nasednou s kolegyní do auta a jedou zase pryč.
Akce trvala sotva tři minuty.
Koncová světla zmizela za zatáčkou a v parku zůstalo patnáct nechápajících obličejů. Šestnáct, s tím mým.
Kluci, kteří se kola prve báli byť jen dotknout, aby nesetřeli otisky prstů, jsou šokovaní.
“Proč to nevyfotí a nedají na internet? Třeba by se někdo ozval?” ptá se mne ten starší z původních dvou.
Neumím mu odpovědět, také jsem čekal spíš takové řešení. A říkat mu, že se na to ti strážníci prostě vykašlali, protože se jim nechtělo se tím zabývat, nechci.
Rozpačitě se rozcházíme.
Možná to kolo bylo na vyhození, nedokážu to posoudit, nejsem strážník.
Ale co si troufám tvrdit s jistotou, tak že až ti kluci budou v budoucnu svědky něčeho závažnějšího, na nějaké volání policajtů se zvysoka… vykašlou. Protože dneska získali dojem, že to k ničemu není.
A přitom stačilo tak málo. Kluky pochválit, poděkovat jim a kolo zlikvidovat někde za rohem.
Tohle se Městské policii v Karviné fakt moc nepovedlo.