„Počkejte, babičko, já vám s tím pomůžu,“ nabídl se mladík, asi pětadvacetiletý, v solidním obleku s vlněnou kravatou a zlatou sponou připevněnou ke košilovému knoflíčku ozdobným řetízkem, a naklonil se ke staré, asi pětasedmdesátileté ženě sbírající rozsypané drobné mince na podlaze oddělení potravin místního supermarketu.
„Ne! Ne! Nechte mě! To jsou moje peníze!“ bránila se babka vyděšeně před mladíkem a přikrývala přitom rozsypané peníze roztřesenýma vrásčitýma rukama. Nakupující lidé se zastavovali, otáčeli se a dívali se, co se to děje.
Mladý muž ztuhnul překvapením a zrudnul v obličeji. Až ke kořínkům pečlivě ostříhaných vlasů. „Ale paní, já vám je přeci nechci vzít. Chtěl jsem vám jenom pomoct ty drobáky posbírat,“ řekl smutně. „Snad se mě nebojíte?“
„Dneska už člověk nemůže věřit vůbec nikomu,“ nebyla babka ještě úplně přesvědčená o mužově počestných úmyslech. „Tuhle mi jeden taky povídal, že mi chce pomoct s taškou a už jsem neviděla ani tašku ani toho chlapa. Parchant jeden,“ odplivla si stařenka nenávistně na perfektně naleštěnou podlahu prodejny.
Opodál postávající prodavačka to zahlédla a nafoukla se jako holub. Od rázné odpovědi ji odradil jen mladíkův prosebný pohled.
„Co jste v té tašce měla?“ zeptal se mladý mužík v solidním obleku té babičky účastně.
„Kde jsem co měla?“ nechápala babička.
„No v tý tašce, co vám ukradli,“ vysvětloval mladík trpělivě a pomalu přitom sbíral do své měkké dlaně mince.
„Jo tam. Tak žrádlo pro Ťapku sem tam měla, takový to v tý velký drahý konzervě, a důchod. Taky důchod sem tam měla. A nákup na neděli. Jo, ten taky. Plná taška toho byla. A všechno mi to ten syčák ukrad.“
„Lidi dokáží být hrozní, viďte?“ pokýval mladík pohoršeně hlavou.
„Jo, parchanti jsou to. A lumpové,“ souhlasila s ním stará žena. „Ale vy takovej určitě nejste. Vy vypadáte jako slušnej člověk,“ usmála se na mladíka a nedokonale padnoucí zubní protéza jí přitom trošku zacvakala.
„Já bych vám přece neublížil,“ řekl mladík trošku vyčítavým tónem, ale hned se na babku smířlivě usmál a přátelsky na ni zamrkal. „Ukažte, dejte mi tu peněženku, nasypu vám tam ty drobné,“ řekl a ukázal stařence hrst plnou mincí.
„To budete moc hodnej, mladej pane, mně už se hodně třesou ruce a darmo bych to tady zase všechno rozsypala,“ řekla stařenka vděčně. „To víte, už jsem stará bába.“
„Já vím, že jsem hodnej,“ usmál se rozpačitě mladík. „Ale v jednom jste přeci jen měla pravdu…“
Stará paní k němu zvedla tázavě oči.
„…že jsou lidi hrozní parchanti,“ řekl seriózní mladý muž tiše, téměř omluvně, nasypal drobné mince do peněženky, zastrčil ji do kapsy saka a rychle odešel z oddělení potravin pryč, proplétaje se přitom obratně davem nakupujících lidí…