David dočetl poetickou Hrubínovu pohádku až do jejího šťastného konce, jak taky v pohádkách jinak, to není jako v životě, pomyslel si sarkasticky, a starou a notně osahanou velikou knihu, která v jejich rodině kolovala už dlouhou řádku let, zavřel a pomalu a velice opatrně, aby nenadělal žádný hluk, ji položil na noční stolek vedle dětské postele.
Kristýnka měla pevně zavřené oči, ústa olemovaná růžovými rtíky trošku pootevřená, takže jí bylo vidět zoubky, i těch několik otvorů po vypadaných mlíčňácích, a pravidelně a zhluboka oddechovala.
Usnula…
Jen málokterý večer se Kristýnce podařilo vydržet vzhůru až do konce pohádky, ale přesto po Davidovi tyto jejich čtecí půlhodinky velmi nekompromisně vyžadovala. A David se jim ani moc nebránil. Vlastně vůbec ne.
Od té doby, co jim při cestě na dovolenou nedal na dálnici přednost turecký kamión a zabil tak Kristýnčinu mámu, žili spolu sami a oba se snažili být co nejvíce spolu. Měli mezi sebou nepsanou úmluvu, že o mamince se doma nemluví a až úzkostlivě ji oba dva dodržovali.
David měl Petru strašně moc rád, a přestože velmi dobře věděl, že Kristýnce mámu úplně nahradit nikdy nedokáže, neměl vůbec myšlenky na hledání nějaké jiné partnerky. Prostě tahle šestiletá slečna byla, a nejspíš už navždycky zůstane, jedinou ženskou v jeho životě.
David se s láskou podíval na tu malou nádhernou osůbku a ucítil, jak se mu slzy dojetí tlačí pod víčka. Přestože se na něj nikdo nedíval, zastyděl se, a několikrát rychle zamrkal, aby se jich zbavil.
Nemohl si pomoct. Cítil, že od té nehody není zrovna fit a že propadá návalům melancholie a depresím víc než je zdrávo. Před doktory to však tajil, seč mu síly stačily. Hrozně se bál, aby mu jeho malou Kristýnku nevzali a nedali ji někam do ústavu. Co by si bez ní počal? A co by si počala ona bez něj? Vždyť kdo jiný by měl být s dcerou než její vlastní táta?
Zavrtěl naštvaně hlavou a zamračil se. Taková šťastná rodinka jsou, i bez maminky, a oni by je chtěli rozdělit. To přece nejde. To přece vůbec nejde.
A taky to nikdy nedopustí.
Nikdy.
Naklonil se nad Kristýnku a lehce ji políbil na hladkou růžovou tvářičku. Spala jako andílek. Zavrněla spokojeně ze spaní.
Urovnal jí peřinu s medvídky a zhasnul světlo. Dveře od pokojíčku nechal trošičku pootevřené, kdyby se Kristýnka ještě náhodou probudila, tak ať vidí a slyší, že je vedle v obýváku. Ať jeho holčička ví, že se nemusí vůbec ničeho bát, protože její táta jí je nablízku a ochrání ji proti čemukoliv a komukoliv.
V obýváku nechal David svítit jen tlumené světlo malé stolní lampy s plátěným stínítkem a do CD přehrávače vložil kompakt. Pustil si svou zamilovanou Toccatu a fugu od Johanna Sebastiana Bacha. Do tlustostěnné skleničky si nalil asi deci whisky, pravého irského Jamesona. Tato libůstka ho stála spoustu peněz, ale teď, když neměl komu kupovat kytky…
Co s penězi…
Jemná kouřová příchuť whisky, spolu s podmanivými tóny varhan, mu ale zatím vždy dokázala zpříjemnit večer i bez milované ženy. Byť to byla náhražka nedostatečná.
David se posadil do hlubokého koženého křesla a pohodlně se v něm uvelebil. Upil whisky, ale nepolknul štiplavý nápoj hned, nechal ho napřed chvíli převalovat na jazyku a vychutnával si jeho chuť. Na špičce jazyka, na jeho kořeni, na patře. Všude se chuť zdála trošku jiná, ale pokaždé lahodná.
Zavřel oči a nechal se masírovat hudbou. Bože, to je pohoda. Prý je Bach depresivní, až satanský, tvrdívala vždycky Barbora, ale jemu vyhovuje. Dobře se mu při něm přemýšlí.
Barbora…
Ach bože.
Proč jen jsem si na ni musel zase vzpomenout, povzdechl si.
Tolik toho spolu prožili. Občas i nepříjemného, ale většinou hezkého a příjemného. Moc mu chybí. Moc. Stýská se mu po ní.
V prostoru pokoje se vytvořil velký oblak smutku a nesen na vlně podmanivých tónů Bachovy hudby se k Davidovi přiblížil, obalil ho a postupně jím prostoupil.
Hlavou se Davidovi honí vzpomínky na Barboru. Jsou neuspořádané, přeskakují rychle jedna za druhou, střídají se v pekelném tempu. Jako špatně sestříhaný a navíc zrychlený film. A všechny nezadržitelně směřují k onomu strašlivému okamžiku před půl rokem na dálnici.
Hustý provoz, bezohledný kamión, náraz, bolest, tma a ticho. A potom znovu světlo, ale také bolest. Krutá, nepřestávající bolest.
„Áááá…,“ přistihuje se, že křičí nahlas.
Vzpomínky na tragickou nehodu jsou natolik hmotné a intenzivní, že David znovu cítí tu strašlivou bolest v hlavě. Třesoucí se rukou si sáhne na čelo a promne si hlubokou klikatou jizvu. Bolest sídlí někde za ní. Uvnitř hlavy.
Uvědomuje si, že v levé ruce pořád ještě drží nedopitou skleničku whisky a rychle ji do sebe otáčí. Nalévá si novou a vypije ji také. A ještě jednu. A další. Hlavně vyhnat tu bolest z hlavy. Anebo se rychle opít.
Ruce se Davidovi třesou čím dál víc a začínají se mu rozostřovat oči. Varhany stále vibrují ve vzduchu.
Barborka měla pravdu, pomyslí si, Bach je opravdu depresivní. Ale nemá sílu vstát a jít přehrávač vypnout. Raději si znovu nalije Jamesona. Už whisky na jazyku nepřevaluje a nevychutnává si ji, ale rovnou ji polyká.
Upadá do horečnatého spánku. Ale není to vůbec klidné spaní. Je mu horko, pot mu teče po zádech čůrkem, a bolí, hrozně moc ho bolí hlava. Má halucinace.
Šílené sny se v jeho poškozeném mozku střídají jeden za druhým.
Jako teď.
Zdá se mu, že se k němu zezadu někdo blíží a Kristýnčiným tenkým hláskem na něj tiše volá: „Táto! Tatínku!“
Silou vůle se donutí otevřít oči a otočí hlavu dozadu.
Hrůza jej však tiskne zpátky do křesla.
Za jeho zády se vlní jakási příšerná zrůda! Obchází pomalu křeslo a zůstává stát přímo před Davidem. Má ji teď pěkně na očích, ale není o co stát, je to odporný pohled.
Z velikánského znetvořeného obličeje, na němž není snad vůbec nic lidského, na Davida upřeně hledí velikánské mokvající oči, podél dlouhých žlutých tesáků té obludě z rozšklebené tlamy vytékají nechutně páchnoucí sliny.
Zrůda se přiblíží Davidovi na dosah a natahuje k němu svoje štětinaté pokřivené pařáty, místo prstů má jakási krátká chapadla s přísavkami. Jako chobotnice.
Strach a hnus bere Davidovi na chvíli dech.
Pařáty se přibližují k jeho hrdlu, na tváři – dá-li se to tváří vůbec nazvat – se tomu tvoru objevuje zlověstný úšklebek.
Dotyk studených chapadel Davida přece jen probírá k životu. Snaží se před chapadly uhnout, ale není kam! Zmítá sebou v hlubokém křesle, je v něm však jako v pasti.
Už zase se to sápe po jeho krku!
Uhýbá na stranu, pařáty za ním!
V náhlé panice David šmátrá rukama kolem sebe a nahmatává hranatou láhev od irské whisky. Je to primitivní zbraň, ale aspoň nějaká.
Nerozmýšlí se a ze všech sil tu bestii udeří láhví do hlavy. Dno láhve se tříští a Davida zalévá sprška whisky a vřelé krve.
Krev se té obludě valí z rozbité hlavy. Příšera začíná hrozně řvát, ale přitom tam pořád stojí a sápe se na Davida!
Ten do ní tou rozbitou flaškou zběsile bodá!
Do těla, do hlavy, do těch odporných pařátů!
Je v tu chvíli jako smyslů zbavený, všechno kolem něho, křeslo, koberec, nábytek, je pocákané krví, ale konečně ta strašlivá mrcha utichá a sesouvá se na zem.
Je ticho.
A jakoby s tou noční můrou skončily i Davidovy bolesti hlavy.
Otře si bezmyšlenkovitě zakrvácené ruce o košili a odejde si lehnout vedle do své ložnice.
Usíná okamžitě.
Ráno Davida probouzí až sluníčko, které se už přehouplo přes hřebeny střech protějších domů a nakouklo do okna jeho ložnice.
David se, ještě se zavřenýma očima, rozkošnicky protáhne v posteli. Má úplně jasnou hlavu a cítí se být ve skvělé kondici. Povaluje se chvíli v peřinách a poslouchá ruch ulice prokládaný zpěvem kosů.
Najednou vytřeští doširoka oči a posadí se prudce v posteli.
Jak to, že mě nevzbudil budík? A kolik je vlastně hodin?
Natáhne se pro hodinky a podrží si je před očima.
Do prdele práce, zanadává, vždyť je skoro devět! A zrovna dneska, když měla jít Kristýnka poprvé do školy! A já musím zaspat, zlobí se sám na sebe.
To bude ostuda! A vůbec, proč mě ta malá můra nepřišla vzbudit? Ona, takové ranní ptáče, které mě budí den co den už po šesté hodině?!
Vyskočí z postele a chce se shýbnout pro šaty hozené na zemi. Při pohledu na ně však zůstane stát jako opařený a šokovaně si pomačkané prádlo prohlíží.
Co proboha znamená ta krev na košili?!
Nervózně si natáhne čisté slipy a jde se podívat do obýváku.
Všude, kam až od dveří dohlédne, jsou stopy od krve, střepy, známky nelítostného zápasu.
Nepříliš kvalitní CD – přehrávač tiše šumí a stolní lampa pořád ještě tlumeně svítí.
Ale Davidův pohled náhle upoutává něco úplně jiného.
Tam, vedle křesla…
Kristýno?
K R I S T Ý N K O !!!